Mnozí britští konzervativci říkají o zradě Afghánistánu trpkou pravdu - jenže nejsou ve vládě!

18. 8. 2021

čas čtení 8 minut
Je to zvláštní zkušenost zjišťovat neustále, že souhlasím s konzervativními politiky, jak zaplňují rozhlasové a televizní vysílání svými názory na tragedii probíhající v Afghánistánu, píše bývalý tiskový mluvčí Tonyho Blaira Alastair Campbell. Problém je, že nikdo z nich není ve vládě a ani to není pravděpodobné, že by v ní byli, vzhledem k rozhodnutí Borise Johnsona nechat se obklopovat jen lidmi druhého řádu, jmenovanými do funkcí jen proto, že jsou ochotni opakovat jeho brexitérské lži, anebo protože jsou tak nemožní, že ho nikdy nemohou ohrozit.

Rory Stewart, bývalý ministr zahraničního rozvoje, požaduje razantnější akci na řešení rostoucí humanitární krize - a panebože, uvidíme teď, jak pošetilé bylo, že Johnson ministerstvo pro zahraniční rozvoj zrušil? Johny Mercer, bývalý voják, bývalý náměstek ministra obrany a stále ještě konzervativní poslanec, ostře kritizuje britskou vládu za to, že "se vzdala", že porušily sliby dané afghánskému lidu a že dělá příliš málo na pomoc těm Afgháncům, kteří pomáhali britským vojákům, Tom Tugendhat, bývalý voják a předseda zahraničněpolitického výboru, který se zjevně stydí za naše ponížení a za naši zradu afghánského lidu.

 

Všichni tito tři zapomněli více o Afghánistánu, než kolik se toho Boris Johnson a jeho téměř trappistický ministr zahraničí Dominic Raab jsou ochotni se o Afghánistánu naučit. Tugendhat sloužil jak v Iráku, tak v Afghánistánu. Jako civilista pracoval pro ministerstvo zahraničí v Afghánistánu, pomohl vytvořit tamější Národní radu bezpečnosti a vládu v provincii Helmand. Mercer sloužil jako voják v Afghánistánu třikrát. Stewart napsal knihu o tom, jak Afghánistán přešel pěšky, a zůstává s ním od té doby stále ve styku.

Emoce v jejich tváři a hlase, když mluvili, byly zjevně odrazem jejich zkušenosti a angažovanosti - a pro oba bývalé vojáky to bezpochyby vedlo k pochybnostem, zda to všechno mělo nějakou cenu. Odráželo to ale také jejich rozhovory, které vedou s lidmi v Afghánistánu.

Poté, co Táliban ovládl zemi způsobem, jímž brextremisté nikdy Británii se svým oblíbeným projektem zvládnout nedokázali, všichni tito tři politikové neskrývali své pohrdání vůči  nezájmu, pocitu, že se nic naléhavě řešit nemusí, představě, že Británie vlastně v Afghánistánu tolik angažována nebyla, a vůči absenci jakékoliv odpovědnosti za to, co se děje, kromě vědomí, že je nutno ze země co nejrychleji dostat Brity.

Skutečnost, že vláda musela být donucena, aby svolala parlament, který je na prázdninách, vypovídá mnohé o jejím naprostém nezájmu. Bylo naprosto jasné, že tohle je krize obrovského významu, že má obrovské bezpečnostní a strategické dopady, a kdyby parlament nebyl nouzově svolán, jen by to zdůraznilo, jak rychle jsme se vůči Afghánistánu obrátili zády.

Minulý pátek se účastnil Johnson zasedání krizového výboru COBRA a pak natočil krátký televizní klip, že "neexistuje vojenské řešení". Jak na to o dva dny později poukázal Tom Tugendhat, vojenské řešení existovalo a zmocnil se ho Táliban. Johnson nedal nikaj najevo, že vůbec chápe, co se děje, nebo že je ochoten přijmout odpovědnost, která padá na Británii.

Spojené království v současnosti předsedá skupině G7. Došlo v této oblasti k nějaké urgentní činnosti? Británie je jedním z trvalých členů Rady bezpečnosti OSN. Jsme významným hráčem v NATO. Když natáčel svůj klip pro média, Johnson vypadal otráveně, že musí pracovat v pátek večer a že si musel obléci kravatu.

Obdobná situace v neděli: zasedání výboru COBRA, zmatený televizní klip rozcuchaného Johnsona, hlavní tvrzení - "Západ musí říct Tálibánu, že nikdo nechce, aby se Afghánistán znovu stal semeništěm terorismu." No, představte si, někteří lidé to chtějí, a ti právě nad námi vyhráli.

Nic o demokracii, lidských právech, vzdělávání, bezpečnosti žen, o všech těch věcech, za něž se dvacet let bojovalo. Nic o geostrategickém dopadu.

Nic o Pákistánu a jeho roli. Žádné sdělení vojákům, kteří tam sloužili, a nic pro rodiny 457 vojáků, kteří tam zemřeli.

Vězme, že Biden byl vždycky dlouhodobě skeptikem ohledně Afghánistánu, nevěřil, že je možné Táliban vojensky porazit, byl přesvědčen, že Afghánistán zůstane navždy státem, který selhal, oběť válečných magnátů a korupce. Jeho rozhodnutí odvolat americká vojska však nyní definuje první etapu jeho prezidentského úřadu a nikoliv dobrým způsobem.

Avšak jak na to poukázal Johnny Mercer, Británie, i když to už není mocnost, jakou bývala, je nicméně stále určitá mocnost a je ostudné, jak řekl, že britská vláda řádně proti Bidenovu plánu neprotestovala, ani řádně nepromyslela jeho dopady, je ostudné, že jsme po dvaceti letech angažmá kapitulovali tak rychle. Těch dvacet let, navzdory všem problémům, vedlo k obdobím klidu a stability a k podstatnému pokroku především pro ženy.

Bylo také obrovským zklamáním, a to říkám jako někdo, kdo se radoval, když Biden porazil Trumpa, dovědět se, že na nedávném summitu NATO, kde si "malé" země stěžovaly, že neexistuje žádná strategie pomoci těm, kdo pomohli nám, že, jak o tom informoval jeden přítomný, "velké země nad tím dělaly nespokojené grimasy".

Nemělo by překvapovat nikoho, že je Johnsonovi jedno, jestliže jeho strategie a jeho rozhodnutí mají na lidi záporný dopad. Vždyť vidíme množství důkazů ohledně jeho nezájmu v této věci na domácí frontě, ať už je to brexit, covid, nebo údajná pomoc chudým regionům, o nichž mluví Johnson frázemi a nemá pro to žádný plán.

Jsem ale opravdu šokován, že Biden, hluboce soucítící  člověk, může snést důsledky stažení amerických vojsk, anebo že ministr zahraničí Antony Blinken může tvrdit, že ta dvacetiletá válka byla úspěšná. Skončila zoufalým selháním, Afghánci byli zrazeni a důsledky budeme pociťovat dlouhá léta.

Mezitím se nám cpou tvrzení Tálibanu, že ženy budou respektovány, vzdělávání pro dívky bude pokračovat, média budou svobodná. Tvář Toma Tugendhata byla jasným svědectvím o tom, o co jde: "Nemůžete jim věřit ani slovo," řekl.

Bohužel, totéž lze říci i o britských vládních politicích. Vzpomeňte, že jako ministr zahraničí v sobě Boris Johnson objevil zájem o Afghánistán pouze jako způsob jak se vyhnout účasti při hlasování v Dolní sněmovně o stavbě třetí rozjezdové dráhy v Heathrow, ohledně které původně přislíbil, že tomu zabrání tím, že si lehne před buldozery, namísto toho se ale rozhodl o této věci lhát, jako obvykle. Johnson na jeden den odcestoval do Kábulu, ne proto, že by měl o Afghánistán zájem, ale protože chtěl utéci před dalším porušeným slibem.

Všechno bylo přijatelné, jen aby se stal premiérem. Teď jím je, a jak je opravdu strašný, se odhaluje stále více a více. A ti, kdo ho znají - jako Stewart, Mercer a Tugendhat - vědí, že tam, kde kdysi Británie mívala premiéry, v Downing Street, je nyní morální vakuum.

Kompletní článek v angličtině ZDE  https://www.theneweuropean.co.uk/alastair-campbell-afghanistan/

1
Vytisknout
4415

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2021