Afghánský debakl je symptomem úpadku amerického impéria

19. 8. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 7 minut

Ponižující porážka Spojených států a jejich spojenců včetně České republiky v Afghánistánu je varovným znamením těm, kdo by se v budoucnu snažili jakýkoliv problém či krizi řešit hrubou vojenskou silou bez přihlédnutí ke komplikované mnohovrstevnaté skutečnosti. Veškeré americké intervence a invaze byly na rozdíl od velkohubých frází o „západních hodnotách“ realizovány z úplně jiných pohnutek, nemluvě o destrukci, chaosu a nezměrném utrpení, které způsobily a stále způsobují. Spojené státy jsou v současnosti chřadnoucím hegemonem vysíleným nekonečným válčením, přičemž afghánský debakl je toho jasným důkazem.

Samotný začátek amerického tažení v Afghánistánu lze i s odstupem času označit za akt cynického barbarství; bombardovat Afghánistán, kde se ukrývá hlavní podezřelý z teroristických útoků z 11. září 2001, ve chvíli, kdy jsou miliony lidí ohroženy hladověním a kdy humanitární organizace musejí balit fidlátka, je prostě barbarským cynismem. Nehledě na to, že tuto zločinnou strategii tehdy odsoudila celá protitálibánská opozice, zatímco samotný Tálibán chtěl o vydání bin Ládina s Američany vyjednávat.

Ale zkusme na chvíli předstírat amnézii a předpokládejme, že Bílý dům měl na zákrok v zemi pod Hindukúšem právo. USA se na jaře roku 2002 de facto podařilo táliby porazit; to byla ta pravá chvíle, kdy měly vojenské operace ukončit a soustředit se na dopadení viníků zločinů z 11. září prostřednictvím speciálních jednotek. Nicméně Bushova administrativa zemi neopustila a vsadila na protipovstaleckou strategii a potěmkinovské budování státních institucí, což se s odstupem času jeví jako obrovská strategická chyba. Zdá se ale, že i ono tolik vytrubované budování státu v Afghánistánu bylo spíše záminkou pro testování nových zbraní a vojenských technologií, neboť skutečným vítězem války jsou americké zbrojařské korporace a jejich akcionáři.

Konečně co dobrého mohlo vzejít z vojenské invaze, bombardování civilních cílů, vražedných nočních razií a endemické korupce? Vždyť smrtící americká vzdušná kampaň pomohla tálibům při rekrutování nových bojovníků. Zkrátka a dobře: nelze oddělit násilnou okupaci od rostoucí moci tálibů, kteří nakonec v rekordně krátkém čase dobyli všechna klíčová afghánská města. Mizerně financované afghánské bezpečnostní složky jednoduše neměly to podstatné, čím disponoval Tálibán: identitu a motivaci porazit nenáviděné interventy – nadto za jejich rychlou porážkou hledejme masovou dezerci a tajné dohody s tálibánci.

Američané jednoduše nepochopili komplikované reálie země, již napadli. Ostatně nebylo to poprvé. Dokumenty známé jako The Afghanistan Papers jasně ilustrují, kolik lží afghánské tažení obestíralo: zatímco situace ve válečném poli byla už dlouhá léta žalostná, vrcholní američtí představitelé neustále krmili veřejnost optimistickými vyhlídkami. V zákulisí mezitím panoval pesimismus a zmatek, jak trefně dokládá poznámka někdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda, který už v rané fázi okupace nedokázal rozlišit mezi „dobrými“ a „zlými“ Afghánci. Už pět let po zahájení intervence, v době sílící krvavé protiofenzivy tálibů, tehdejší americký ambasador v Afghánistánu Ronald Neumann své nadřízené ve Washingtonu varoval před zhoršující se bezpečnostní situací v zemi s tím, že USA válku nevyhrávají.

Ti, kdo dnes argumentují pokrokem v právech žen, jehož bylo dosaženo v afghánských městech (74 procent Afghánců žije na venkově) během uplynulých 20 let, jakož i pokrokem ve školství, mediální oblasti nebo v kultuře, aby tak implicitně obhajovali nekonečné působení okupačních vojsk, by si měli vzpomenout, jak Afghánistán vypadal v druhé polovině 70. let před sovětskou invazí, kdy se tamní společnost začala vůčihledně modernizovat.

Kdo ví, jaký by byl běh dějin, kdyby Carterova administrativa půl roku před vpádem Rusů neposkytla finanční pomoc oponentům prosovětského režimu v Kábulu, aby je vlákala do „afghánské pasti“ a pustila jim tam žilou. USA spolu se Saúdskou Arábií a Pákistánem v boji proti Sovětům vsadily na nejfanatičtější islamistické elementy, jimž poskytly tisíce tun zbraní za miliardy dolarů. Proč? Šlo o nejefektivnější bojovou sílu, jež odmítala jakoukoliv diplomacii. Přitom Sověti už v roce 1983 uvažovali o stažení svých vojsk, leč Reaganovi "bojovníci za svobodu" jim dávali pořádně zabrat. Historie je plná ironií, jelikož z „afghánské pasti“ se nakonec zrodil Frankenstein v podobě Al Káidy a Tálibánu.

Jakkoli byla sovětská okupace zločinná a brutální, podle zjištění Human Rights Watch ženy v 80. letech navštěvovaly univerzitu v Kábulu ve větším počtu než muži, protože ti se ke studiu mohli zapsat až po ukončení povinné vojenské služby. Mudžáhidové podporovaní Bílým domem na tyto reformy reagovali zapalováním škol a zabíjením učitelů. Afghánská ústava z roku 1987 poskytla ženám táž práva jako mužům a ženským organizacím umožnila vystupovat proti patriarchálním strukturám a bojovat za rovná práva doma i v zaměstnání. Nadžíbulláhova vláda v rámci politiky národního usmíření postavila práva žen do čela své agendy. Avšak progres v ženských právech, který probíhal na pozadí sovětské okupace, byl v následujících letech smeten v bojích mezi bývalými mudžahídy, v nichž nakonec zvítězil Tálibán.

Kdyby šlo Washingtonu skutečně o demokratizační reformy v Afghánistánu, stěží by dlouhé dekády zahrnoval zbraněmi a diplomatickou podporou misogynní režim v Saúdské Arábii a dalších arabských zemích. Jestliže existují i světlé stránky brutální sovětské okupace Afghánistánu, totéž lze v bleděmodrém prohlásit o Američany vedené okupaci Afghánistánu. Ani v jednom případě však nelze horovat pro nekonečné setrvání okupantů v této zemi.

Třebaže Joe Biden provedl krok správným směrem, když odmítl lobbistické snahy svých generálů o další setrvání Američanů v Afghánistánu, jeho realizace si dozajista zaslouží peprnou kritiku. Američtí představitelé měli de facto dva roky na to, aby připravili realistický scénář pro odsun svých vojsk. Pokud ale celé americké angažmá v Afghánistánu charakterizuje zmatek a absence realistických cílů, není divu, že tak vypadá i jejich odchod. Ovšem ke škodě všech, kdo uvěřili americkým slibům.

Porážka USA bude mít podle blízkovýchodního reportéra Patricka Cockburna dalekosáhlé geopolitické následky: hegemonické postavení Spojených států je nenávratně otřeseno. Ani porážka Sovětského svazu v zemi pod Hindúkušem nebyla tak zdrcující, uvážíme-li, že Moskvou podporovaná vláda se u moci držela ještě tři roky po stažení jejích vojsk. Celá koncepce války proti teroru, jež způsobila nezměrné utrpení na Blízkém východě, se zhroutila jako pověstný domeček z karet. Američané tak mají opět další příležitost k hluboké sebereflexi a je pouze na nich, zda se ze svého dalšího debaklu konečně poučí.

2
Vytisknout
4901

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2021