Proč afghánské jednotky tak rychle složily zbraně

19. 8. 2021

V zimě roku 1989 jsem jako novinář londýnských Timesů doprovázel skupinu mudžahedínů v afghánské provincii Ghazní. V jednu chvíli bylo na druhé straně údolí vidět opevněné vojenské stanoviště. Když jsme se k němu přiblížili, byla vidět i vlajka vlající nad ním - vlajka afghánského komunistického státu, za jehož svržení mudžahedíni bojovali.

"Není to vládní stanoviště?" zeptal jsem se svého tlumočníka. "Ano," odpověděl. "Copak nás nevidí?" Zeptal jsem se. "Ano, vidí," odpověděl. "Neměli bychom se schovat?" vypískl jsem. "Ne, ne, neboj se," odpověděl uklidňujícím tónem. "Máme dohodu."

Na tuto epizodu jsem si vzpomněl o tři roky později, kdy komunistický stát nakonec padl do rukou mudžahedínů, poté o šest let později, kdy Tálibán obsadil velkou část Afghánistánu, a znovu tento týden, kdy se země hroutí pod dalším útokem Tálibánu, píše na webu Politico Anatol Lieven.

Takovéto "dohody" - kdy se znepřátelené frakce domluví, že nebudou bojovat, nebo si dokonce vymění vojáky výměnou za bezpečný průchod - jsou rozhodující pro pochopení toho, proč se afghánská armáda dnes tak rychle (a z velké části bez násilí) rozpadla. Totéž platilo, když se v roce 1992 zhroutil komunistický stát, a tato praxe na mnoha místech přetrvávala i později, když v 90. letech Tálibán nabýval na síle.

Tato hustá síť vztahů a vyjednávání mezi znepřátelenými silami je pro nezúčastněné často neprůhledná. V uplynulých 20 letech americké vojenské a zpravodajské služby tuto dynamiku většinou buď nechápaly, nebo se ji rozhodly ignorovat, když se snažily vykreslit optimistický obraz amerického úsilí o vybudování silné a loajální afghánské armády. Proto Bidenova administrativa očekávala, že mezi odchodem USA a zhroucením státu uplyne to, čemu se během vietnamské války říkalo "slušný interval".

Přestože následující měsíce a roky odhalí, co americká vláda věděla a nevěděla o stavu afghánských bezpečnostních sil před jejich stažením, rychlost kolapsu se dala předvídat. To, že americká vláda nedokázala předvídat - nebo si možná odmítala připustit - že obklíčené afghánské síly budou pokračovat v dlouhodobé praxi uzavírání dohod s Tálibánem, ilustruje přesně tutéž naivitu, s jakou Amerika po léta vedla válku v Afghánistánu.

Hlavním rysem několika posledních týdnů v Afghánistánu nebyly boje. Jednalo se o vyjednávání mezi Tálibánem a afghánskými silami, které někdy zprostředkovávali místní stařešinové. V neděli deník Washington Post informoval o "dechberoucí sérii vyjednaných kapitulací vládních jednotek", které byly výsledkem více než ročního jednání mezi Tálibánem a venkovskými lídry.

Afghánská společnost mi byla popsána jako "permanentní dialog". Spojenectví se mění a lidé, rodiny a kmeny racionálně kalkulují na základě rizika, kterému čelí. Tím nechci říci, že Afghánci, kteří taková rozhodnutí učinili, nesou vinu za to, že dělali to, co považovali za svůj vlastní zájem. Jde o to, že američtí velitelé a politikové buď zcela nepochopili tyto aspekty afghánské reality, nebo o nich poctivě neinformovali americkou administrativu, Kongres a širokou veřejnost. 

 

Celý článek v angličtině ZDE