Třicet let po moskevském puči trpí demokracie krizí sebevědomí

19. 8. 2021

čas čtení 6 minut
 
19. srpna 1991 se probudili občané Sovětského svazu ke zprávě, že Michail Gorbačov, generální tajemník komunistické strany, ze zdravotních důvodů odstupuje z funkce. Byla to lež: do ulic Moskvy vyjely tanky. Byl to pokus o puč jestřábů v politbyru, kteří se rozhodli zastavit Gorbačovovův experiment s demokracií. Neuspěli. Puč se za dva dny rozložil. O pět měsíců později přestal Sovětský svaz existovat.

Západ usoudil, že pád sovětského režimu byl nevyhnutelný. Rozklad supervelmoci, vybudované k tomu, aby naplnila Marxovo proroctví, měl sloužit jako varování proti všem tvrzením, že někdo zná pravidla historie a dokáže ji předpovídat do budoucnosti. Avšak ne. Převládla módní představa, že liberální demokracie je konečnou etapou historie, píše Raphael Behr.

 

Ani o třicet let později se lidi nepoučili. Demokratický duch byl vypuštěn r. 1991 z láhve, nikoliv však natrvalo. Vladimír Putin ho umístil zpět do láhve.

V knize The Light that Failed, Světlo které selhalo, v dosud nejlepší analýze neúspěšného pokusu transplantovat západní liberalismus na východ, rozlišují její autoři Ivan Krastev a Stephen Holmes mezi diktaturou komunistické strany a Sovětským svazem jako vlastí. Většina Rusů pohrdala komunistickou stranou. Rozklad Sovětského svazu však vytvořil chaos a uvrhl je do chudoby a do problémů.

Spojování Sovětského svazu a komunistické strany znamenalo, že lidé zvnějšku nechápali potenci nostalgie po Sovětském svazu, která byla nejefektivnějším nástrojem Vladimíra Putina pro diskreditaci demokracie a pro posílení jeho vlastní moci. Způsobuje to také, že je nesmyslné klasifikovat současný ruský režim pomocí ideologie zděděné z předchozí éry. Putinismus není posedlý rasovou čistotou jako fašismus. Ani to není třídně založená doktrína jako leninismus. Ani se neprezentuje jako koherentní soupeř demokracie, až na to, že se považuje za realističtější režim ohledně mocenských her, na něž je z cynického pohledu možné redukovat veškerou politiku.

Jedinou doktrinální nákazou z post-sovětského Ruska je sžíravý antiidealismus - nihilistické, trollovací státnictví, které považuje argumenty o lidských právech a o morální nadřazenosti demokratických systémů za zoufale naivní nebo obscéně pokrytecké. Tento argument lze lehce zkonstruovat poukazem na nechutné režimy, které podporuje Pentagon, na korupční skandály a na arogantní vojenský adventurismus Washingtonu.

Zvolení showbyznysového potentáta prezidentem formou Donalda Trumpa nebylo zrovna dokonalou reklamou pro americkou demokracii. V mnoha evropských zemích jsou umírnění konzervativci a sociální demokraté nyní nahrazování xenofoby a nationalisty, kteří napodobují Putinovy metody a opakují jeho analýzu, že se Evropská unie sebezničila přijetím masové imigrace a zdegenerovaným sociálním liberalismem.

Dnes je opravdu obtížné přesvědčivě argumentovat ve prospěch západní moci, když přebírá Táliban Kábul dvacet let poté, co byl vyhnán z tohoto města. Toto ponížení má zvláštní rezonanci pro Rusy, kteří si pamatují na katastrofální sovětskou válku v Afghánistánu a na scény chaotického odchodu, které ochromily sebejistotu Sovětského svazu jako světové supervelmoci.

Toto není předpověď amerického úpadku. Historie nikdy není tak pečlivě symetrická. Sovětský systém nebyl předurčen k tomu kolapsu, k němuž došlo, ale také se nedal napravit. Někteří ruští analytikové pohlížejí na trvalou moc Čínské komunistické strany jako vzor toho, co se mohlo dít, kdyby puč v srpnu 1991 býval uspěl. Avšak Čína je natolik odlišná od Ruska, že nelze říct, zda by se to podařilo.

V mnoha ohledech je pravým následnickým státem bývalého Sovětského svazu Bělorusko, které si udrželo státní kontrolu nad ekonomikou, zatímco Rusko "zreformovalo" svou ekonomiku tím, že ji rozkradli oligarchové. Tento týden je také první výročí obrovských demonstrací v Minsku proti režimu Alexandra Lukašenka. Avšak ten zůstává u moci, utlačuje, unáší, mučí a vraždí své kritiky. Běloruská tragédie má mnoho dimenzí, ale jednou z nich je shoda okolností, že k ní došlo zrovna v době, kdy zoufalý pokus osvobodit se přišel v etapě defenzivní introspekce v etablovaných demokraciích, které by bývaly v minulosti více pomáhaly.

Je pravda, že Západ to často přeháněl a zdiskreditoval se různými dobrodružstvími v období po ukončení studené války, kdy se pokoušel exportovat svůj systém vlády do nevstřícných oblastí.

Je ale také pravda, že tyto chyby neoslabily touhu po svobodě a prosperitě - po historické dividendě demokracie - u lidí, kteří žijí v útlaku. I Putin se obává, že tato touha jednoho dne překoná jeho schopnost neutralizovat ji propagandou, strachem a úplatky.

Pronásledovaní demonstranti v Bělorusku a zděšení Afgánci na letištní ploše v Kábulu vědí velmi dobře, co chtějí, i když mnoho unavených lidí na Západě sdílí Putinův názor, že lidská práva jsou snobským nesmyslem liberálů ve světě, v němž vládne reálpolitika.

Když uvažujeme o vyhlídkách afghánských uprchlíků nebo běloruských disidentů, je obtížné nepociťovat strašlivou morální slabost, hrůzu nad tím, že se musíme vrátit do počátečního bodu, plni hněvu a smutku nad promarněnými desetiletími, které začaly nemoudrým vytahováním se Západu, že demokracie po studené válce zvítězila.

Na Západě není krize demokratické praxe. Na londýnských ulicích nestojí tanky ani se v Británii nepořádají ukradené volby. Jde o krizi sebevědomí demokracie, která se tím dokáže zničit. Bez sebedůvěry, že náš systém stojí za zachování se stáváme zranitelnější vůči korozivnímu tvrzení, že je demokracie podvod. Ten názor je svůdný, protože se zdá, že vysvětluje nejrůznější naše zklamání, a je ochromující, protože brání tvůrčímu myšlení ohledně reforem a odrazuje lidi od veřejné účasti. Také se mýlí. Naše zklamání jsou relativní a napravitelná, ve srovnání s neblahým osudem těch, kteří nemají ten luxus brát demokracii jako samozřejmou věc.

Kompletní článek v angličtině ZDE

2
Vytisknout
3883

Diskuse

Obsah vydání | 24. 8. 2021