Po Afghánistánu pax americana skončil. A bylo načase

22. 8. 2021

čas čtení 5 minut
 

Chaos, který v Afghánistánu vyvolal Biden, znamená, že na něho Evropa už nemůže spoléhat, argumentuje Simon Tisdall


Severní Atlantický oceán se minulý týden podstatnou měrou rozšířil. Čím více se Joe Biden snažil obviňovat jiné z chaosu v Afghánistánu, tím větší vznikla propast mezi Amerikou a jejími evropskými spojenci. Tento americký prezident, který káže, jak důležitý je multilateralismus, přesto jednal čistě na vlastní pěst a během jen několika týdnů ohrozil západní alianci daleko více, než kdy ji jak svým chvástavým povykem ohrozil Donald Trump.

 
Možná to není tak špatný výsledek. K zúčtování už mělo dojít dávno. Bushova a Blairova invaze do Iráku byla historickou chybou. To, že Barack Obama odmítl zasáhnout v Sýrii, bylo ostudné z opačných důvodů. Nyní po dvaceti letech končí nákladná afghánská intervence katastrofou, novým chaosem s uprchlíky, a hrozbou nového terorismu, který především postihne Evropu.

Jestliže je tohle, kam směřuje americké globální vedení, kdo by ho potřeboval? Když si Amerika hraje na globálního policistu, příliš mnoho lidí na příliš mnoha místech světa končí tím, že křičí: "Nemohu dýchat!" Amerika buď zoufalým způsobem nejedná, anebo její intervence končí špatně. Cyklus se opakuje. Teď hrozí nebezpečí, že budou spojenci Ameriky zataženi do další "nekonečné války" - tentokrát s Čínou.

Sobecké americké chování během pandemie nebylo netypické. Trump způsobil obrovské škody popíráním pandemie a nečinností, Bidenova vláda ohrozila miliony lidí křečkováním vakcín. Dnešní Afghánistán je geopolitickým vyjádřením tohoto známého jevu. Trump nevynalezl heslo "Amerika až v první řadě". Biden je jen jeho nejnovějším exponentem.

Bidenův televizní projev minulé pondělí byl pro Neameričany abslutně šokující. Jeho bezdůvodné pohrdání afghánskou armádou a absolutní ignorování obětí spojenců v NATO vyvolávaly dojem arogance a zrady. Jeho tvrzení, že vytváření demokracie v Afghánistánu nebylo nikdy cílem USA, bylo groteskně nepravdivé."Afghánistán byl zásadní americkou misí budování demokracie," napsal George W. Bush ve svých pamětech z roku 2010, Decision Points. "Měli jsme morální povinnost zanechat tam po nás něco lepšího." Slyšíš to, Joe?

Avšak britský a evropský establishment šokovalo to, že, jak se zdá, Biden odmítl tradiční vůdcovskou roli USA. "Nekonečná vojenská angažmá amerických jednotek" v zahraničních konfliktech nejsou v americkém národním zájmu, vyhlásil Biden. Afghánistán byl čistě o obraně Spojených států. Pro ty, kdo vyrostli ve světě, definovaném americkou mocí a obklopeném americkými permanentními vojenskými základnami, bylo toto ohromující.

Armin Laschet, volba Angely Merkelové jejího nástupce pro funkci německého kancléře, charakterizoval odsun amerických vojsk z Afghánistánu jako "největší debakl, který NATO utrpělo od svého založení." Britský konzervativní poslanec Tom Tugendhat, vojenský veterán z Afghánistánu kritizoval tuto "největší britskou zahraničněpolitickou katastrofu od Suezu" - což bylo mimochodem další fiasko, k němuž přispěly Spojené státy.

Zoufalec britský premiér Boris Johnson, poté, co  zlikvidoval vazby Británie na EU, se snaží podlézat USA. Zuřiví britští ministří a generálové musejí nyní mlčet, aby "nepoškodili vazby na USA". Cena za brexit neustále stoupá.

Zjevným poučením pro evropské politiky a dokonce i Johnsona je, že se na Washington nedá spoléhat, a nedalo se na něj spoléhat vlastně nikdy. Afghánistán je nejnovějším důkazem, že Spojené státy, jako každý národní stát, nakonec jedná jen ve svém vlastním zájmu tak, jak ho v danou chvíli interpretuje - bez ohledu, jak slavnostní sliby kdy učinil.

Stručně řečeno, americká výlučnost byla jen iluze. Jedinou logickou reakcí je to, že Evropané musejí daleko více spoléhat sami na sebe.

Po roce 1945 Spojeným státům vyhovovalo pevně zakotvit svou nově získanou hmotnou a ekonomickou sílu v Evropě, a tam omezit šíření moci svého soupeře, Sovětského svazu. Z toho vznikla Trumanova doktrína, která sice podporovala univerzální svobody, ale v podstatě byla založená na americkém sebezájmu. Altruismus s tím měl máloco společného. Nyní, když moc Spojených států ve srovnání s nástupem Číny slábne a vznikají nové problémy, sebezájem diktuje přehodnocení, nové priority a ústup.

To je širší kontext, v němž by měl být chápán odchod Američanů z Afghánistánu - protože ti prezidenti, kteří přijdou po Bidenovi, zřejmě nebudou jednat jinak než on. Státy Evropské unie, s Británií nebo bez ní, konečně musejí realizovat plány na vytvoření uvěřitelné, nezávislé evropské obrany a bezpečnosti. Krátce řečeno, Emmanuel Macron má pravdu a Merkelová pravdu nemá.

Zároveň je chybou dál odsuzovat Bidena. Ano, odchod amerických vojsk byl proveden děsivě nekompetentně. Spojené státy si mohly a měly zachovat minimální přítomnost na základě v Bagramu, za účelem odstrašení. Není pochyb o tom, že Afghánci platí strašlivou cenu.

Avšak ukončení "nekonečných válek" jako součást nutné proměny americké zahraniční politiky bylo nevyhnutelné.

Pokud bude Biden úspěšný ve svých zformulovaných cílech, budoucí americké globální vedení bude prioritizovat diplomacie, nástroje měkké moci, ekonomické a finanční páky, technologicky předstih, získávání výzvědných informací a specializované obrané schopnosti, nikoliv brutální vojenskou sílu. Bidenovi činitelé tomu říkají "chytrá moc" pro novou éru. To je přece do určité míry pokrok.

Podrobnosti v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
6869

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2021