Političtí paraziti kopou jámu tuposti a zbabělosti, sklouzává do ní celá politická scéna

15. 8. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty

Situace v Afghánistánu je projevem určitého selhání. Deklarovaná snaha o demokratizaci země bere za své v řádech dní, měřeno rychlosti, s jakou radikálně islamistické hnutí Tálibán obsazuje afghánská města a provincie. Je naprosto zřejmé, že po 20 letech pokusů o nastolení jiného režimu než islamistické diktatury se Afghánistán vrací tam, kde před 20 lety byl. Možná, ve snaze o obnovení kulturní čistoty, dojde k ještě urputnější snaze radikálního Tálibánu o upevnění teokratických principů, tabu a s tím spojeného omezování základních lidských práv a svobod všech, kdo nejsou ochotni podřídit se civilizačně doslova předpotopnímu řádu, v němž skutečnost a pravdu určuje náboženské dogma.

 
Bude se tak dít i prostřednictvím teroru, jenž bude namířen zejména vůči těm lidem, kteří se posledních 20 let aktivně snažili omezit destruktivní vliv islamistických fanatiků ve prospěch vize společnosti blížící se modelu, v němž na místě dogmatické determinace vzniká prostor pro sebeurčení a kde pohlaví, sexuální orientace nebo náboženská víra nejsou automatickými privilegii či naopak zločinem.

Tito lidé jsou nyní ohroženi daleko více, než si dokáže většina lidí představit.

Nejen oni, ale i členové jejich rodin budou ohroženi na životech, se všemi možnými dalšími perzekučními riziky “snesitelnějšími” než smrt.

Mnoho z nich bude pro jejich otevřený odpor vůči Tálibánu označeno za zrádce a kolaboranty.

Ti, kteří spolupracovali s armádními či humanitárními zahraničními misemi, budou na seznamech nejvýše.

Zatímco ostatní země, jejichž mise v Afghánistánu působily, Německo, Velká Británie, USA či Finsko, vyvíjejí okamžitou snahu o záchranu životů afghánských spolupracovníků, ČR, která by mohla nabídnout záchranu zhruba stovce lidí, šestině počtu osob, které zachránil Nicholas Winton, dokáže prostřednictvím vlády nad tímto morálním imperativem dokonale váhat.

To je samo o sobě smutné a tragické.

Ukazuje se, že zbabělost obývající se před dezinformačním narativem o nebezpečnosti jakéhokoliv jedince z Blízkého či Středního východu je pro současného premiéra i ministra vnitra mnohem silnějším impulzem k jednání než potřeba zachránit lidské životy lidem, bez nichž by se žádná zahraniční mise v Afghánistánu (stejně jako kdekoliv jinde) neobešel.

A nejen to.

V české politice, v české parlamentní politice, se vyskytují i tak odporná individua, jako jsou poslanci krajně populistické SPD v člen s Tomiem Okamurou, paraziti, kteří budou svou tupou politicky marketingovou demagogii ochotni dohánět do krajností.

Zmíněný poslanec Okamura jde v kombinaci zbabělosti a tmářství tak daleko, źe snahu pomoci zachránit lidské životy interpretuje svým fanouškům jako ohroženi české společnosti, zneužívaje dezinformační bludy o kolsborantech, znásilněných českých ženách nebo údajné neschopnosti potenciálních azylantů dodržovat pravidla soužití v české společnosti.

Nejkřiklavějším projevem tuposti je v tomto případě fakt, že Okamura a jeho parta politických parazitů otevřeně obhajuje zájmy radikdlníchn islamistů, přičemž celá tato politická simulace je postavena právě na údajném “boji” s islamistickým nebezpečím.

Podle těchto zoufalců je vendeta, kterou radikální Taliban povede, legitimní a ztracené životy, které padnou za oběť islamistické čistce, jsou jim ukradené.


Je pravděpodobné, že se ve společnosti vždy najde určité procento podobně smýšlejících.

Varovné je, pokud se tento intelektuální a etický průjem stává oficiální politickou doktrínou parlamentní strany, vůči které se ostatní vymezují a posouvají hranice politických  kompromisů blíže tomuto dnu.

A v takovém marasmu jsme žel hluboce, hluboce ponořeni.

1
Vytisknout
8073

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2021