Technofašismus v praxi

19. 11. 2025

čas čtení 11 minut
FB mi zablokoval text k 17.11 o dětech bez tepla a bez vody a o doktorce filozofie ma lavičce, protože jsem použila název webu, který byl kvůli svému názvu zablokován. Nemůžu ani poslat odkaz v komentářích. Technofašismus v praxi, píše Monika Le Fay.

Důležitý zablokovaný článek je níže: 

Monika Le Fay: Můj 17. listopad – děti z Kuncovky bez vody a tepla, doktorka filozofie na lavičce, umlčený buzerant a stát jako pračka na peníze


Existují různé typy lidi. Třeba ti, kteří pracuji a ti, kteří se  chodí někam ukazovat.  Ti druzí v tom dosahují určité profesionality stejně jako ti první ve své práci, protože nejenže nedělají v podstatě nic – a  ani nemůžou, protože největší starost mají s vymetáním večírků. Jsou jako legendární novinářská letka, která byla akční kvůli chlebíčkům. Oni ovšem nejsou tak nízcí; nejde jim o občerstvení, ale o prestiž. Vetřít se dá v podstatě kamkoliv a kdekoliv, hlavně když v  záři reflektorů. A ono se pořád něco děje.       

Katolíci vyznamenávají katolíky, židé židy, disidenti disidenty. Nevadí ani, když jste třeba trochu agent StB, bigotní fanatik, nebo podporovatel genocidy, pokud máte svoji partu, nějaká cena si vás vždycky najde.

 

Být u toho

Samostatnou kapitolou jsou párty na Hradě, které se konají každou chvíli. Je třeba mít kontakty a a vyfotit se, aby se člověk mohl trochu pochlubit na sítích. Kdo by nechtěl říkat že je zvaný prezidentem, kdo by odmítl státní vyznamenání? Kdo by se nechtěl stát morálním majákem? Jednou z nejvyšších možných satisfakcí v této  kategorii je dojímání se nad 17. listopadem. To se nikdy neomrzí a opakuje se to každý rok.

Věční revolucionáři      

Psala jsem už dřív, že nikomu nevyčítám jeho minulost. Protože každý, kdo nakonec dostal rozum, je vítaný, a že ani necítím hořkost či křivdu při pohled na svazáky, kteří si mnuli ruce, kdy že už mě ze školy vyhodí, aby se z nich po pár měsících stali vůdcové revoluce. Jsem spíš příznivkyně lifestylu mladého Maxima Gorkého, o kterém jsme se učili na socialistickém gymnáziu, že vystřídal všechna možná zaměstnání, aby byl ve své tvorbě autentický. Jsem vděčná za zkušenosti a neměnila bych. S údivem  ale pozoruju bývalé studentské vůdce a vůdkyně, kteří jsou schopni i 36 let poté vytvářet kolem sebe aureolu slávy, nadosmrti přesvědčení, že  to stačí. Nezajímají  je sociální problémy, nepálí je klimatická krize, rasismus, ani Gaza, a všechny ty další levičácké nesmysly.

Milion chvilek ležící spící 

Letos se k nim přidalo i znovu vzkříšené hnuti Milion chvilek, o kterém si všichni mysleli že  už  navěky spí jako blaničtí rytíři. Nevzbudila  je ani bitcoinová kauza, ani Dozimetr, ani zbrojní lobby, která prodává zbraně  do Izraele, který jimi pak střílí děti do hlavy (viz můj projekt Čeští veřejní intelektuálové ve službách dehumanizace - Historie se opakuje, který doufám snad někdy sepíšu a vydám). Neřeší ani chudobu na ubytovnách, bezdomovce a inkluzi, natož vzrůstající fašismus vpravo i vlevo. Jako Pavlovův pes spustí reakci vždy jen když slyší jméno Andrej Babiš a zaklínají se přitom floskulemi o svobodě a demokracii,  pronášené  několika morálními majáky – vesměs muži, kteří nikdy nedrží  takzvaně prst na tepu doby, ale jsou to právě oni, kdo ozdobí každý večírek. každou státní slávu a vždy si přijdou pro vyznamenání za odvahu a občanskou statečnost, a tváří se přitom téměř jako reinkarnace Havla se Schwarzenbergem dohromady, zatímco další ochotní a neodvážní jim dýchají na záda, aby je z jejich pracně vybudovaných a udržovaných pozic vytlačili. Někdy stačí jen správně nakročit do revolučního vlaku a při troše dobré vůle v něm můžete popojíždět dalších 36 let.
 
Ebenezer Scrooge z Brna

Zatímco dřív jsme chodili s rodinou a s přáteli na Národní – jednou jsem tam i natáčela Michaela Kocába a vytáhli jsme červené karty proti Zemanovi a dostali se až do beznadějně vyprodané Slávie - jindy jsme se s kamarády zamotali do davu. který nás namačkal na několik minut na sebe, až to málem vyvolávalo v lidech strach o život –  někdy jsem slavila už i předem s přítelem z disentu, nebo s kamarády a s rodinou – loni jsme pro změnu vystupovali na podporu Palestinců, což dávalo smysl, protože lidská práva jsou nedělitelná a nás pár co tam bylo, jsme je zastávali už před rokem, 1989 – letos se mi ale vůbec nikam nechtělo.


Kamarád, se kterým jsme se tam loni sešli, mi letos řekl, ze ho pozvala čtrnáctiletá dcera na akci Socialistické solidarity. Pro naši generaci, která slovo socialismus považovala vždy za sprosté slovo, je to věc neuvěřitelná. Ale zatímco my vidíme za Marxem desítky milionů mrtvol, parazitický a rozmařilý způsob života a dítě v sirotčinci (od dob, co jsem si na gymplu přečetla, že chce děti odebírat rodičům, aby je lépe kolektivně indoktrinoval, jsem s nim skončila), mladí v tom pojmu vidí nejspíš něco jako demokracii skandinávského typu, která zajistí, že se stát nestane jen pračkou na peníze těch stran, které jsou právě u moci. 

A upřímně, ke svému překvapení, jsem už i já použila slovo solidarita a pokud si mám vybrat  koho budu poslouchat v podcastech, tak vždycky dám přednost někomu mladému před svými vrstevníky a sem tam dokážu překousnout i nějakého  Marxe. Protože pokud má někdo v těle kousek srdce a empatii, tak vidí, že  sice malé děti už nepracují v továrnách jako v 19. století, ale bydli na ubytovnách, kde jim Hrdinové z Brna vypínají elektřinu a kde je jim zima a myjí se studenou vodou, zatímco jejich pronajímatelé inkasuji desítky milionů a brněnská radnice s tím nic neudělá.  

Novodobému Scroogemu z Dickensovy Vánoční koledy chybí nějací duchové, kteří by ho vystrašili, takže jeho nemravný byznys jede dál.          

Naopak co jde velmi rychle a ráz na ráz, je blokování nepohodlných názorů. Můj oblíbený web Buzerant, který je btw také z Brna, komentoval jako vždy velmi trefně a na komoru to, co se dělo kolem Okamury.  Nečetla jsem lepší politologický komentář. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – Buzerantovi zrušili účet na Instagramu. Ano, žijeme v době, kdy vládne maloměšťácká morálka a kdy má zelenou každý, kdo mluví slušně a neprovokuje nějakými svými názory.  Pravdo a lásko, jak se ti spí, děti v Gaze hladoví, napsali hoši z Brna a už si to zase můžou psát jen sami pro sebe. A já spolu s nimi. Jaký kontrast proti lidem, kteří obklopují prezidenta a na dotaz, zda by mohli předložit toto téma na setkání s Petrem Pavlem, mí odpoví Zkuste to!

Doktorka filozofie na lavičce

Když jsem nedávno zjistila, že v centru Prahy žije na ulici sedmdesátiletá doktorka filozofie, strávila jsem tím mezi dvěma rodinnými oslavami víkend, abych zjistila, co se dá udělat. A kromě kontaktování její sociální pracovnice se ukázalo, že v Praze existují také terénní služby, které se o bezdomovce starají a jezdí i v noci, pokud začnou mrazy. Kromě toho jsem také zjistila, že 90% nápomocných organizací o víkendu nefunguje a bytost bez domova je většinou odkázána na pomoc bližních, stejně jako v románech Charlese Dickense z předminulého století.

Zkušenost s touto beznadějí, stejně jako film Tomáše Hlaváčka Dům bez východu o situaci v židenické Kuncovce plus uspokojení vlády nad tím, jak je demokratická a super, zatímco nechává k moci nastoupit ten největší póvl v polistopadových dějinách, mě letos ze slaveni odradilo.

Odpor ke slaveni svátku, 

z něhož se stává vyprázdněný kýč, už se začal stávat téměř hmatatelný, takže poté, co jsme se v neděli sešly tři generace naší rodiny tak, jako se scházíváme o víkendu. žádný nápad na oslavu nepadl. Možná leda kdybych dokázala  jako Věra Chytilová natočit sžíravou  moralitu o tom, jak se po Národní promenují estébáci, náckové, podvodnici a sexuální predátoři, by to mohlo mít nějaký smysl a nadčasový rozměr. Takže když dcera projevila zájem vidět v pondělí nějakou movie a nikdo s ni nechtěl jít, přišlo mi to jako dobry nápad. Vybrala film, kde se příšery z obrázku malé holčičky mění v realitu a to se mi zdálo jako dobra metafora. Odjely jsme do kina co nejdál vzdáleného od centra dění, abychom se do měj nezapletly – ačkoliv by pro ni bylo nejspíš užitečné vidět Maria Bihariho a Jana Cinu zpívat hymnu a Modlitbu pro Martu, aby mohla vidět Romy také při  nějaké pozitivní příležitosti a ne jen jako problém (a za tohle jsem opravdu ráda a pokud oslava toho svátku má nějak pokračovat, tak takhle, všem  šmejdům kteří tam vystupovali dopoledne navzdory).     
 
S úlevou, že nemusím nic předstírat, jsem  koupila dva lístky, jeden dětský a jeden dospělý a protože si přála nachos, tak ještě jedny nachos s colou a malou minerálku pro mě. Zaplatila jsem 935 korun.

Cestou do sálu jsem myslela na ženy, mnohdy samoživitelky, které drží tento stát pohromadě ve školních jídelnách a sociálních zařízeních, kde z 18-20 000 korun platu dají půlku za bydlení. Asi těžko  mohou jít do kina, když jen  lístky stojí  několik set korun. Jak prožívají státní svátek? Byly jejich děti někdy v kině? Nebo poslouchají ostatní děti, které se baví o filmech a nemají  k tomu co říct?

Díky, že můžem.

1
Vytisknout
589

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2025