Pazův mírný křesťanskodemokratický program – zachovat sociální programy, přilákat soukromé investice, obnovit vztahy se Spojenými státy – nezní jako manifest, ale jako prosba o normálnost. V zemi, kde hnutí MAS Evo Moralese kdysi tvrdilo, že zosobňuje samotnou duši národa, se normálnost stala radikální myšlenkou.

Nejde přitom o izolované bolivijské drama. Napříč Latinskou Amerikou ustupuje Růžová vlna do šedé recese. Tentýž kontinent, který ještě nedávno koketoval s revoluční romantikou, dnes volí s nudnou pragmatičností přečerpaného účtu. Od Buenos Aires po Quito voliči odmítají velké příběhy, které slibovaly osvobození, ale přinesly inflaci, korupci a nevyvezený odpad. Znovu objevují, že utopie jsou drahé a slogany nedoplňují nádrže.

Nová pravice – nebo přesněji řečeno nový antiliberalismus zleva – není soudržné hnutí, ale nálada. Je to unavené pokrčení ramen společnosti, která prošla všemi ideologiemi a teď se spokojí s kompetencí, nebo alespoň s jejím dojmem. Paz sám ztělesňuje tento postideologický útlum: třetí prezident z jedné rodiny, který slibuje fiskální realismus s úsměvem a opírá se o popularitu spolukandidáta, bývalého policisty s virálními videi na TikToku. Dokonalý hybrid 21. století – manažerský střed zabalený do populistické estetiky.

Jenže historie Bolívii nikdy nedopřává dlouhý odpočinek. Když se země naposledy vydala doprava, v 90. letech, přijala privatizaci s takovou horlivostí, že rozpoutala právě tu vlnu odporu, která nakonec vynesla Moralese k moci. Kyvadlo se tu nikdy nezastaví uprostřed. Latinská Amerika se nevyvíjí – ona kmitá. Hospodářské rozkvěty rodí přerozdělovače, krize reformátory. Každý z nich zapomene na zkušenost toho předchozího.

Paz nyní čelí nejstarší zkoušce latinskoamerické politiky: dokáže vláda spojit makroekonomickou rozvahu se sociálním klidem? Bude muset postupně rušit dotace na pohonné hmoty, aniž by vyvolal nepokoje, otevřít trh, aniž by prodal suverenitu, a obnovit důvěru zahraničí, aniž by ztratil legitimitu doma. Jeho úspěch bude záviset ne na odvaze, ale na schopnosti řídit – vlastnosti, kterou politici v regionu obvykle považují za nesnesitelně nudnou.

Pozoruhodné není to, že se pravice vrací, ale že se vrací zbavená přesvědčení. Nejsou to žádní Friedmanovi učedníci dobývající paláce. Jsou to účetní, kteří přišli uklidit po večírku. Éra mesiášské politiky možná končí, ale nahrazuje ji něco stejně křehkého: manažerská sklíčenost.

Latinská Amerika, přes všechen patos o svém osudu, zůstává uvězněna v kruhu – její sny se znovu a znovu srážejí s deficity. Nový bolivijský prezident nemusí být revolucionář, ale je symbolem upřímnosti. Po desetiletích předstírání, že ideologie dokáže přelstít ekonomii, region konečně přiznává, že to neumí.

Otázkou je, zda se tento realismus promění v obnovu – nebo zkysne v cynismus.

Vytisknout