Mučednictví svatého Štěpána a popření fanatismu

26. 12. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty

Na slavnost Narození Páně navazuje v liturgickém kalendáři svátek prvomučedníka Štěpána. Jeho příběh se odehrává až po umučení a vzkříšení Krista. Vzkříšený, ba vítězný Kristus tu je stále protipólem, opakem běžného fungování světa. Ani vzkříšením Krista se pozemské poměry zásadně nezměnily. Také jeho následovníci jsou vystavěni mučení, a to podle stejné logiky, podle níž byl umučen sám Kristus: mocní si chtěli udržet moc.

Víme, k jakým zrůdnostem vedlo a vede náboženství, je-li spojeno s mocí, je-li způsobem, jak si udržet moc. Mohli jsme to vidět nedávno na příkladu tzv. Islámského státu. Mohli jsme to ale vidět také ve středověku nebo v třicetileté válce v Evropě. Proto máme velké podezření, a to vlastně už z doby osvícenství, když se mluví o mučednících. Naskakuje nám v myslí obrázek zmanipulovaného fanatika, který z nějakého sobeckého důvodu popírá základní humanistické hodnoty. Například má vsugerovanou představu kšeftu, že za své mučednictví dostane věčnou odměnu v ráji.


Mučednictví prvních křesťanů ale nebylo spojeno se zájmem žádné etablované politické moci, nebylo součástí boje o moc. Následování Krista (stejně jako Kristus sám) ohrožovalo mocenské struktury nikoli tak, že by místo nich prosazovalo jiné mocenské struktury, ale tím, že volalo moc k odpovědnosti před soucitem, že zpochybňovalo literu zákona ve jménu ducha zákona a že vystavovalo mocenské instituce sebezkoumání a odpuštění (např. ono slavné: kdo je bez viny, hoď kamenem). Takto založený střet s mocí nebyl na kšeftu zmanipulovaným fanatismem, ale připomíná mnohem více smrt Sókratovu. Není to litera, vnějšek, povrch, ale duch, způsob myšlení a cítění pro všechny lidi, který všechny lidi chrání před zrůdností moci. A to, že moc nedokáže střet s mírumilovnými křesťany řešit jinak než vraždami a mučením, to obnažuje právě její pravou tvář.

Nechci říci, že svatý Štěpán umírá za nějaké politické cíle moderní demokracie, jemu šlo o věčnou pravdu a spásu. On viděl před svou smrtí nebesa otevřená a v nich Krista po pravici Boží. Jenže Kristus není modlou nějakého mocenského kultu, nějaké válečné strany, nějaké instituce – a ta věčná pravda a spása není nic vzdáleného, k čemu máme přístup jen přes nějaké mocné, jimž musíme sloužit. Ta věčná pravda, za kterou zemřel svatý Štěpán, je přece soucit, vědomí vlastní hříšnosti a slabosti – a odpuštění.


0
Vytisknout
7800

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2019