Proč nám stále více klesá zájem o politiku?

23. 12. 2019 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut


Ta otázka je adresná přinejmenším – ale nejen – pro středoevropskou ČR. Proč? Copak nám nedávno (v 21. století) už dvakrát (z pěti „prezentací“) neklesla volební účast pod 60 % (a jinak byla jen docela málo nad tou „šedesátkou“ procent?); přičemž v roli těch stran a nejnověji navíc „hnutí“ na té parlamentární úrovni postupně v čase bylo „soutěžně“ zastoupeno 29, 26, 27, 24, a 31 subjektů. Co už z těchto dvou souborů čísel docela zjevně na první pohled plyne? Hned ta celková účast voličstva ne že by byla zrovna „valná“ a imponující. Zato soutěžících kandidátů na místa v poslanecké sněmovně bylo „požehnaně“. Hned teď si uvědomme, že čím víc je těch uchazečů v boji o politickou moc, tím problematičtěji se o podíl na moci autenticky podělí ti, kteří měli štěstí vyjít z voleb někde vpředu (a hůř se tvoří případné koalice, anebo opozice vůči vítězi takových voleb).

 

Na chvíli se vraťme o sto let zpátky. Tehdy počtem obyvatelstva stále ještě převažoval venkov; a zaměstnáním rolníci až po „malorolníky“ a „domkáře“. Ve městech aktivitami vynikal průmysl, obchod a řemesla. Takže jsme měli v čele řady států agrárníky a za nimi teprve strany „dělnické třídy“ a potom těch dalších odlišně zaměstnaných. Takže prakticky každý měl už svou profesí v těch volbách „svého koně“. Tak takhle přímočaře už ta předloha k potenciálně se nabízejícímu modelu výrazně se profilujících politických stran (a hnutí) hodně dlouho nevypadá. Nejde tolik o vlastní profesi jako východisko osobních preferencí politicky prezentované volby, jako mnohem spíše o to, kdopak a čímpak asi najednou přitáhl na sebe pozornost médií jako profilující se symbol možných příštích řešení již předevčírem vyvstavších problémů, o něž zjevně stále zakopáváme.

Jsou tu tedy mnohé zjevné problémy. A jsou-li ty problémy závažné, o to zjevněji (a adresněji!) musí vypadat jejich řešitel. Řešitel? Mnohem spíše očekávaný „spasitel“! A toho se přece neptáme, zda a jaké „léky“ má na tu danou nemoc doby. Předem přece jsme již podvědomě tušili a doufali, že ten spasitel už je málem „za dveřmi“. Je tu jak víra, tak naděje, a posléze i jistota, že ten spasitel nás již na dálku oslovuje. A pak taky přijde. Nic nevysvětluje. A ani nemusí vysvětlovat. On přece ví, co, i jak. Stačí, jak mu jiskří v očích. Navíc je už teď ztělesněním úspěchu. Hned tím, že se objevil. On, spasitel.

Takže eskamotéra již máme na jevišti, že? (Před lety museli mít ti, kteří vstupovali na veřejnou scénu, aspoň nějakou představu o tom, s jakými argumenty se představit.)

Dnešní („informační“, ne-li zároveň desinformační) doba už dávno nedisponuje tak kompaktně nastavenými zájmovými skupinami lidí podle povolání, jak tomu bývalo „kdysi“. Současné publikum navíc jako kdyby ani nemělo čas o něčem ze sféry veřejného zájmu uvažovat. Kolik toho jen – a již od časného dětství – dnešní vyspělá společnost poskytuje! Takže kolik jen mailů aby člověk denně přečetl a zodpověděl! A kolik dalších zpráv dodá „chytrý telefon“ nebo tablet! Něco si člověk možná denně „vyklikává“ na oblíbených adresách z webu. (Potom jsou tu třeba navíc jako další výzva rovněž třeba počítačové hry.) A mnohé skutečné problémy veřejného života jsou nad běžnou úrovní chápání; tak, aby se staly zároveň diskusními tématy běžných denních rozhovorů. Takže často ani moc nevíme, že se něco někde závažného odehrává. A proč asi to zrovna „takhle“ dopadlo. I proto ten citovaný „spasitel“ se nemusí moc argumentačně před svým publikem ohánět; stačí, že budí od počátku svým sebevědomým optimismem respekt, ať již říká cokoliv.

Rovněž se může zdát (aspoň v těch zemích, kde průměr obyvatelstva nežije „pod průměr“ jakéhosi „životního standardu“), že skoro všichni žijeme podobné životy. A protože ty nároky na pochopení současných problémů žití (včetně nemálo složité prevence jejich anomálií) jsou nad výše zmíněnou běžnou úrovní racionální konfrontace s nimi, spokojíme se pak jako „diváci“ v hledišti světa s tím, že svým nejednou tragikomickým hercům-„spasitelům“ zatleskáme a dále mlhavě ve spásu doufáme, neboť tak bylo málem již od počátku tzv. „civilizace“. (Jen ta navíc třeba i počítačová prezentace cílených nepravd má jen rafinovanější provedení. A pokud sami „do politiky“ nekandidujeme, je volební účast „jenom ztráta času“.)

0
Vytisknout
8537

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2019