Nehoda, lidé kolem a ošetření v Česku (osobní zkušenost)

31. 12. 2019 / Miloš Dokulil

čas čtení 3 minuty

  


Zrovna včera jsem byl již na převazu. Něco bych měl zřejmě vypsat konkrétně. I když to nutně neplatí obecně.

Nastupoval jsem poslední do trolejbusu. V jedné ruce brašnu, v druhé aktovku. Ještě jsem stál na prvním schůdku a řidič už zavíral vchod a rozjížděl se. Dveřmi mi podsekl zezadu nohy tak, že jsem při pádu nechal jednu botu na tom schůdku. Nechtěl jsem nechat pustit na zem nákup v brašně. Takže jsem se nikde rukama nezachytil. Ale než jsem spadl do kleku na druhý schod, hlavou jsem narazil o kovovou tyč u přídveří. Hned začaly vytékat kapky krve z hlavy.


Najednou se subjektivní čas hodně zrychlil. Krev z hlavy začala kanout souvislým proudem. Než jsem stihl sáhnout teď uvolněnou rukou pro kapesník, už jedna cizí ruka čistým kapesníkem tiskla tu ránu na hlavě. Ruka kohosi dalšího byla jen o zlomek času pomalejší. Víc jak tři lidé kolem mne být ani nemohli. Než trolejbus poodjel snad jen 20 dalších metrů, už o tom, že se vzadu cosi děje, doběhla povědomost až dopředu protáhlé moderní soupravy.

Už bylo také jasné, že mám zraněnou rovněž ruku. A krev z hlavy vytékala naléhavěji. Ne zrovna útěšně. Trolejbus snad začal trochu brzdit a zastavil u nejbližší křižovatky. To už někdo z cestujících volal záchranku. Dokonce mám dojem, že těch volajících bylo víc. Jako kdybych koutkem oka viděl ty mobily. Ten první cizí kapesník byl rychle celý mokrý. Navíc jsem zjistil, že i z rukávu začala kapat krev. Ale to již rovněž začali vyklízet ten trolejbus cestující. Dopravní prostředek s krví na podlaze přece nepojede takto dál…

Kde se vzala, tu se vzala. A byla tu najednou záchranka. Především provizorní obvaz na tu ránu na hlavě. A doprovodně navázaný hovor posádky té záchranky se zraněným; aby bylo jasné, že neomdlel. Ani tu mou zraněnou ruku nenechali osiřelou. Samozřejmě nezapomněli na můj nákup a aktovku.

Kam mě zavezli? Uvedu konkrétně: 1. chirurgická klinika nemocnice u sv. Anny v Brně. Nejenže profesionálně adresný přístup k pacientovi. Kde se vzal, tu se vzal? Jako kdyby ani nemělo následně běžet o nějaký zákrok, spojený navíc se sešíváním toho zraněného místa na hlavě. A potom ještě starost pana doktora, zda se někde třeba navíc neskrývá nějaká zrada přímo na mozku či v mozku po tom úrazu. Takže bylo z toho další vyšetření na neurologii. Teď se již čas čekáním dloužil. Ale už to bylo po potenciálně kritickém zákroku.

Nuže, co musím ještě dodat? Je čas mezi svátky. A člověk má tu smůlu, že by měl jít na převaz. Jednoho může přepadnout představa „obtížného hmyzu“, který si nemohl vymyslet horší čas ke svému ošetření. Ještě teď, když to zrovna píšu, je to k neuvěření. Personál na příjmu i na ordinaci, jako kdyby zrovna takto přicházel host. Ne jen „pacoš“! Vstřícnost a ochota. I úsměv víc jak na půl cesty vstříc…

Že bych měl v očích „vlčí mlhu“? (Anebo pořád – za všech okolností – to dávné táborské „na množství nehleďte“? Á hleďme! Ne že by měl pisatel těchto řádků už něco v hlavě. Můžeme mu vůbec teď, zrovna „před Silvestrem“ věřit?)


0
Vytisknout
8699

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2020