Co víme o „svaté rodině“?

24. 12. 2019 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty


U té jedné historicky evidované rodiny je religionistický přívlastek o její „svatosti“. Je také v křesťanském kalendáři svátkem obdařená (nedělí po „narození Páně“). Tradičně bývají zmiňována jen tři jména; Josef jako „hlava“ rodiny, kde matkou je Marie a novorozeným dítětem je Ježíš. S odstupem snad čtyř generací se nejdřív jen anonymně zmínil evangelista Marek o tom, že časem měl Ježíš několik bratrů (Mk 3:31-35; aniž by okamžitě uváděl, že Ježíš měl též nějaké sestry). Hned ale o tři kapitoly dál byl však již adresnější a ty bratry jmenovitě uvedl; Jakuba, Josefa, Judu a Šimona (Mk 6:3; sestry opět zůstaly v anonymitě!). Později se dočteme v dalším evangeliu o Ježíšových bratrech totéž (Mt 12:46-47, 13:55-56; jen Juda je teď poslední a sestry opět nemají jména). Lukáš ponechává jen tu anonymní verzi, neboť ta stačí k zamýšlenému přirovnání (Lk 8:18-20). Že ty zrovna citované texty vznikaly v patriarchálně stabilizovaném uspořádání společenských vztahů, je tu okatě zjevné. Nemusely by ale takto snad vznikat pochybnosti o tom, že Ježíš byl prvorozeným synem v Josefově rodině.

 

Že Ježíš měl opravdu přinejmenším jako jednoho z bratrů právě Jakuba, nám po své konverzi jako vyznavač Ježíše jako již Krista doložil příští křesťanský světec sv. Pavel, neboť se s ním osobně sešel jako s příslušníkem skupiny „kristovců“ vedených apoštolem Petrem (jak dokládá Ga 1:19). Po Josefovi jako „pěstounovi Páně“ se žádná historicky doložitelná stopa nezachovala. Také Marie jako „matka Páně“ zůstávala mezi „kristovci“ nemálo stranou jejich pozornosti; až na pozdní evangelium Janovo, kde se prezentuje jako přímluvkyně u Ježíše za svatebčany (kterým se nedostávalo vína…). Marie jako vzývaná „Bohorodička“ (ale i jako „sedmibolestná Panna Maria“) v posledních staletích získala nový věhlas svým tradovaným občasným „zjevováním“ na nečekaných místech a v předem nečekaných souvislostech a roku 1950 bylo posléze z Říma vyhlášeno dogma o jejím tělesném nanebevzetí (obdobném tomu Ježíšovu). To dogma přitom není přiměřeno zajištěno žádnými věrohodnými fakty a svědectvími pro doložení uvedeného zázraku na jevišti času ani 1. století našeho letopočtu, ani dnes.

Jestliže v tzv. „západní civilizaci“ se stále nápadněji v řadě zemí rozpadá statut rodiny jako společensky i biologicky výchozí vazby pro budoucí její existenci, jako kdyby nejednou potom vyvstává myšlenka, zda a do jaké míry by mohlo obrozené „náboženské paradigma“ navodit spásonosný návrat úhelných znaků dříve stabilizující náboženské tradice. Problém bychom měli rovněž mít také v tom, že v nemálo odlišných souvislostech se pohybuje věřící člověk tehdy, když bojuje proti skepsi svou racionalitou, aniž takto zakotví v Bohu, a opět je zcela jinde, jakmile si uvědomí, že věroučně „v pohodě“ bývá možná teprve tehdy, když od sebe odhodí veškeré spekulace a svou víru začne „rámovat“ jen rozpačitým citem vůči „Nepoznanému Principu Jsoucna“; takže může pak svítat agnosticky?! (Nenechme si namlouvat, že třeba „hlubinná psychologie“ nám může navodit cestu k „neznámému Bohu“; zároveň jako kýženému zákonodárci na té pozemské cestě, na níž se tak dramaticky ztrácejí ideály a hodnoty. Psychologie „1. osoby“ automaticky nenavodí útěšnou a závaznou „Singularitu“ k meditační přehlídce před bitvou o smysl života…)

Rituální odkaz „Svaté Rodiny“ je ovšem něčím zcela odlišným od pokorně a zodpovědně přijaté výzvy k životu každé takové dvojice, která si nehraje se zodpovědností jak za vlastní život, tak za ten ještě nenarozený, jehož stopa bude povzbudivě a důvěryhodně žít dál…

0
Vytisknout
9087

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2019