Svatá noc, anebo především slunovrat?

23. 12. 2019 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut
 

Kdopak by se vždycky netěšil na Vánoce, školáky počínaje a zaměstnanými lidmi nekončíce? Aniž by se tu v první řadě mělo jednat jen o to volno od povinností. A ne, že by šlo především o pohansky zavedené zvyky v souvislosti právě s tím „slunovratem“; a tedy časem, kdy se začínají opět protahovat dny na úkor nocí. Sám český výraz jako kdyby mínil na sebe prozradit, že je první svou slabikou foneticky uhlazeným výrazem z němčiny (dnešní „weihen“, znamenající „světit“). Zjevně také (už od listopadu, že?) přibylo plakátů a inzerátů, že to či ono lze zrovna v tento čas zakoupit za zvýhodněnou cenu; v „samošce“ či po „i-netu“. Až ti skautíci a skautky přivezením betlémského světla (prostřednictvím Vídně) do našich ne zcela zkřehlých luhů a hájů adresněji připomněli, že by se tu mělo prioritně jednat o křesťanský svátek.

 

Už tu v BL padla zmínka o tom, že historicky nelze Ježíšovo narození potvrdit ani datem, ani místem. (BL, 16/12/19: Můžeme si tím rodištěm být opravdu jisti? – Knižně též autor textu, Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?) Ještě se trochu vraťme k možným souvislostem. Katolický či pravoslavný křesťan a věřící významných evangelických církví počítají s tím, že základní údaje o Ježíšovi lze získat z tzv. „synoptických“ evangelií, jimiž jsou v Novém zákoně zařazená ta prvá tři. Za nejstarší je nyní považováno to Markovo. Marek svou „dobrou zvěst“ spojuje až s údajným Ježíšovým pokřtěním v Jordánu Janem Křtitelem. Psal svůj text snad čtyři desetiletí po osiření Ježíšových žáků, kteří byli původně židy. Teprve časově mladší dvě evangelia, Matoušovo a Lukášovo, mají informace hned počínaje okolnostmi spojenými s Ježíšovým zrodem. Zázračných událostí, které oba zaznamenali, nemohli být svědky; přitom sugestivně popsali (Lukáš složitěji) právě ty nadpřirozené souvislosti, které se posléze staly předmětem osvícenské kritiky těch textů. (Lukáš mj. navíc propojuje pomocí nebeské režie Ježíšovo narození s narozením Jana Křtitele jako zvěstovatele dalšího příslibného dění.)

Rovněž zvažme, že ty „svaté texty víry“ měly zprvu jen jeden originál. Že jen pomalu vznikající kopie jednotlivých textů nutně nemusely věrně sledovat originál, když pisatel nebo objednatel rukopisu si byl jist, že některé partie by v jiné verzi zněly důvěryhodněji. (Mnohé další texty nebyly nakonec do autoritativní verze Nového zákona zařazeny a zůstaly mnohdy zachovány jen jako „apokryfy“.) Navíc z těch málem dvou tisíců let od začátku „našeho“ letopočtu zhruba tři čtvrtiny toho času skoro všichni lidé byli negramotní a svou víru získávali „odposlechem“ (ve vybraných „perikopách“ během bohoslužeb). Až ve 4. století císař Konstantin dal pořídit 50 opisů „Bible“, z nichž se zachovaly tři řecky psané „kodexy“. Koncem 4. století vznikl autoritativní latinský biblický text zvaný později „Vulgata“. Až s knihtiskem začala nová vlna možných pohledů jak na novozákonní text, tak přímo na míru autenticity takto šířeného poselství o Ježíšovi.

Ježíš se nenarodil okamžitě jako „Kristus Pán“ („Christos Kyrios“). Takže ani v evangelijních textech problematický odkaz na Ježíšův pokrevný původ od krále Davida není leč fikcí (Mt 1:1-17, srvn. s Lk 3:23-38); zvláště pokud míníme respektovat křesťanskou tradici o Ježíšově bezhříšném zrodu („parthenogeneze“; zrod z panny). Co a jak snad později sám hlásal jako kazatel, nelze historicky ničím uspokojivě doložit.

Taky rovněž nikterak nevíme, proč vůbec došlo k Ježíšovu zatčení a následnému soudu. O Ježíšově smrti na kříži se běžně nepochybuje. A jako kdyby teprve ten „svatý Kříž“ otevřel pro Ježíšovy sirotky potenciálně novou „kapitolu víry a naděje“. Mezi učedníky se objevil konečně někdo bilingvní, znalý rovněž řečtiny; ten našel celou řadu příslibných řádků u proroka Izajáše v řeckém překladu Starého zákona, které bylo možné přisoudit taky Ježíšovi. Ježíš jako kdyby po této starozákonní inspiraci ještě za svého života již byl „christos“ (a tedy „pomazaný“ svátostnými oleji do spasitelské funkce pro hřešící lidstvo)! A další výchozí představy skupiny kolem apoštola Petra počítaly s tím, že brzy nastane „konec časů“. S tím počítal rovněž jako konvertita a pozdější světec sv. Pavel. Teprve když pro Židy jako národ v 60. letech toho prvního, později letopočtem „našeho“ století neprobíhalo příznivě, spontánně vznikala objednávka mezi „kristovci“ po nějakých dalších a už vlastních „dokumentech“, které by tu „kristovskou“ víru doprovodně navíc opřely novými doklady ještě z pozemského Ježíšova života; aby bylo věrohodnější, co posléze vykrystalizovalo jako Ježíšův odkaz. A bylo tu jako první text evangelium Markovo. Teprve následně jako kdyby přirozeně vznikla potřeba věřit a vědět jaksi líp, jak předtím příslibně začal již Ježíšův život; život příštího „Spasitele“…

Hned sv. Pavel neměl pochyby o tom, že Ježíš se narodil již jako „Syn Boží“; s doprovodným mystériem příštího nadpřirozeného poslání vykoupeného vlastní smrtí. Ale dřív do těch symbolicky se představujících dalších dějin vstoupil svým teprve životem ještě „bez jeho adresy“ novorozenec, kterého si připomínají – kéž by vděčně – generace, sklánějící se v úctě před posláním, jež vytvořilo tradici úcty, víry, naděje, ale kéž by i obrozující lásky pro její stoupence. I když se svou vírou je nakonec každý sám, zaklet v existenční singularitě „1. osoby“, protože v imanentnu dveřmi k transcendentnu nedisponujeme…

Kéž zlověstné temno je zapuzeno pozitivními hodnotami vznícenými teď betlémským světlem, jež má moc vzkřísit do zázračna vždy nové barvy vzácně se rodícího a jedinečný úděl pokorně přijímajícího života…

0
Vytisknout
9055

Diskuse

Obsah vydání | 30. 12. 2019