Palestinské křesťanské myšlení je v ČR téměř neznámé
8. 2. 2025
čas čtení
6 minut
Dočetl jsem knihu palestinského luteránského teologa Mitriho Raheba Bethlehem Besieged. Stories of Hope in Times of Trouble, jeho osobní vylíčení dramatických událostí za druhé intifády v roce 2002, píše na Facebooku Filip Outrata.
Kniha
je už před dvacet let stará (vyšla v roce 2004), ale překvapilo mě, jak
je aktuální ve vztahu k vývoji posledních let a jeho eskalaci. Raheb
popisuje obsazení jeho "městečka Betléma" izraelskou armádou,
dlouhotrvající umrtvující zákazy vycházení, ale i každodenní dopad okupace na životy lidí, který se postupně sbírá, kapku po kapce, ústrk za ústrkem, až k divoké bouři posledních let a měsíců.
Je
to kniha o naději, o jejích konkrétních projevech, které ukazuje na
životě své komunity v Betlémě a jejích členů, ale i o tom, jak je
obtížné si naději uchovat ve zcela beznadějné vnější situaci. Dovolil
jsem si část poslední kapitoly přeložit:
Mitri Raheb: Betlém v obležení. Příběhy o naději v časech soužení
Kap. 18. Stavět zdi, nebo sázet olivovníky?
Nedávná historie nás Palestinců je příběhem násilí, bídy a útlaku: 36 let izraelské okupace, čtyři roky povstání 1987-1991, válka v Zálivu v roce 1991. V těch letech jsme byli často postihováni zákazem vycházení uvaleným na naše města. Mnoho mladých Palestinců bylo postřeleno, zraněno, zabito. Jiní, včetně členů našeho církevního sboru, bylo zatčeno a uvězněno.
Navzdory tomu všemu jsme měli naději. Nepřestávali jsme doufat, že jednoho dne spravedlnost zvítězí. Žili jsme s vizí, že jednou Izraelci a Palestinci budou schopni žít společně v míru. Vizi, že okupace jednoho dne skončí a Izraelci a Palestinci objeví lidskou tvář toho druhého. Mírový proces v roce 1993 byl vyjádřením této naděje a vize.
Během posledních dvou let, od roku 2002, tato naděje téměř úplně zmizela. Izraelské tanky obklopily palestinská města a vesnice. Přes dva miliony lidí byly měsíce drženy v domácím vězení. Z vrtulníků Apache stříleli izraelští vojáci po palestinských obydlích. Města na Západním břehu byla plná zvuků raket a tanků ostřelujících obytné čtvrti a nářku malých dětí vyděšených k smrti. Izraelské tanky zničily většinu z toho, co jsme v našem městě Betlémě vybudovali k oslavě milénia. Byly ohroženy nejen plány a projekty, kterým jsme se věnovali posledních dvanáct let, ale i naše životy a životy našich dětí, přátel a členů našeho sboru.
První obětí těchto posledních let byla naděje. Naděje byla zavražděna. Naše vize míru byla najednou nereálná, spravedlnost nedosažitelná, soužití se stalo pouhou báchorkou. Nejvážnější krizí dnešní Palestiny je toto: většina Palestinců a většina Izraelců ztratila svoje naděje a vize.
V posledních dvou letech palestinské děti ztratily schopnost snít. Už znají jen noční můry. Mladí i dospělí mají pocit, že už není nic, v co by mohli doufat. Nic, po čem by mohli toužit, o čem by mohli snít. Sebevražedné atentáty jsou výrazem této beznaděje. Lidé věří v život po smrti, ale v tomto životě před smrtí nevidí nic, za co by stálo za to žít. A to je to nejhorší: sebevražední atentátníci nevidí už žádný smysl ve svém životě zde, a nemají žádné sny a vize do budoucnosti.
…
Největší výzvou dnes pro Palestince celkově a pro palestinské křesťany zvláště je tato: jak si udržet naději v situaci beznaděje a zoufalství a jak si i v době nejkrutějších konfliktů a válek uchovat schopnost mít sny a vize? To je nesmírně důležité, protože, slovy biblické knihy Přísloví, bez vize lid hyne.
Když ale objektivní podmínky nenabízejí žádné reálné očekávání, že by se situace mohla zlepšit, jaká může být naděje? Už to není přání, aby zítra bylo lépe. Není to očekávání změn k lepšímu. Nevidíme světlo na konci tunelu. Naděje neznamená, že věci se vyvíjejí k lepšímu a že stačí se jen posadit, čekat a sledovat, co se děje. Pasivní očekávání a optimistický výhled do budoucna, to všechno jsou falešné naděje. Pravá naděje je aktivní, je to rozvíjení strategií pro aktivitu, práci, pro angažovanost a zapojení.
Skutečná naděje je mocný a zcela zásadní prostředek pro ty, kdo žijí uprostřed konfliktu. Je třeba nově definovat a znovu si přisvojit naději, zvláště pro ty, kdo jsou utlačovaní. Naděje a vize se stávají zdrojem velké síly, pokud je utlačovaní dokáží žít. Naděje se vyplácí, protože nabízí skutečnou alternativu. Otevírá okno mnoha příležitostem a osvobozuje kreativitu utlačovaných.
Lidé, kteří trpí, zoufale potřebují přeměnit svůj pocit, že jsou zcela přemoženi rozsahem utrpení, ve schopnost znovu získat nad svým utrpením kontrolu tím, že si dokážou zachovat vizi budoucnosti. Když máte naději, dokážete odolat tomu stát se pouhými položkami ve statistice nebo příkladem do studie o porušování lidských práv, stát se pouhým objektem lítosti nebo pozorování.
Naděje v pravém slova smyslu není nic menšího než znovunabytí kontroly nad svým vlastním osudem. Bludný kruh násilí a konfliktu má často takovou sílu, že se utlačovaní stávají dvojími obětmi – obětmi svých utlačovatelů i obětmi vlastních činů a reakcí, které uškodí jim samým daleko víc než jejich utlačovatelům. Naděje učí utlačované, aby přestali být pouhými obětmi, jakkoli je jejich věc spravedlivá, obětmi, které nevědí, jak dosahovat svých cílů a snů.
360
Diskuse