Zvláštní doba
10. 2. 2025 / Tomasz Oryński
čas čtení
9 minut
Foto: Andrzej Leper
Žijeme ve zvláštní době. Dnes jsem si vzpomněl na dobu před 25 lety, kdy
jsem psal do studentského časopisu Semestr. Jednoho dne přijel na
setkání se studenty do mého rodného města Vratislavi Andrzej Lepper -
kontroverzní politik. (Pozn. red. Zemřel v roce 2011.) Když se redaktor zeptal, kdo o něm chce psát,
polovina týmu nadšeně zvedla ruku. Všichni chtěli Leppera vidět na
vlastní oči. Tak exoticky se chovající politik byl něco neslýchaného. Na
tu schůzku jsme šli jako silný tým.
Lepper, jak měl ve zvyku, pořád mluvil. Nebyl nepodobný Trumpovi v tom, že nebyl schopen spíchnout souvislou, gramaticky správnou větu, že o sobě často mluvil ve třetí osobě a že všechny nazýval zloději. To nás docela šokovalo - mladí čtenáři by se mohli divit proč, protože zatímco Lepper kdysi slavně prohlásil, že s ním v politice polský parlament nebude Versailles, jeho tehdejší extrémní chování bylo ve srovnání s tím, co se děje dnes, skutečně Versailles.
Zároveň, jakkoli podle dnešních měřítek nesmělé, to bylo něco šokujícího. Na tomto setkání se jeden z novinářů větších novin zeptal Leppera, že když tak rád nadává na ostatní, zda se nebojí, že by na něj mohli nadávat i oni. Lepper odpověděl: „Je to svobodná země a každý má právo na svůj názor“. Pak jsem se chopil mikrofonu já a zeptal se: „V tom případě by měl něco proti tomu, kdybych do svých novin napsal, že je blbec?“.
Trochu se začervenal, ale dokázal udržet postoj a statečně odpověděl: „Klidně můžu napsat, že je blbec, když budu chtít, protože každý se bude moci sám přesvědčit, jestli je to pravda.“ A tak naše kolektivně psaná zpráva z tohoto setkání skončila mou větou: „Andrzej Lepper je blbec. Je to pravda? Posuďte sami.“ Naše redakce s tím neměla absolutně žádný problém. Nikoho ani nenapadlo, že by nás za něco takového mohli žalovat. Že si politik dovolí napadnout i malý studentský časopis za to, že o něm po obsáhlé citaci jeho vlastních slov napíšeme, že je debil.
Před tuctem let se v Polsku jeden tehdy populární politik, který býval punkrockerem a byl známý písněmi, v nichž oslovoval postkomunistické levicové politiky slovy jako „Ó, jak já vás nenávidím, vy kurvy“ a „Jak já vás chci zastřelit kalašnikovem“, velmi rozčiloval nad tím, že političtí komentátoři o něm říkají, že nemá ponětí, že jeho strana nemá jasný mandát a že zřejmě není schopen pochopit základní fakta politiky. Byl rozhořčen - a měl velkou podporu, přestože tato diagnóza byla naprosto na místě.
Brzy poté jsme viděli politického komentátora, který v přímém přenosu řekl, že „sledoval ženy protestující za svá práva a říkal si - kdo tohle posral?“. Krátce poté, co nějaký druhořadý pravicový politik řekl své levicové protivnici, že je pro přijímání uprchlíků, protože je ošklivá, a pokud nebudou do Polska vpuštěni „kozomrdi“, nemá šanci si vrznout. Má facebooková way-back machine mi dnes připomněla, jak mě překvapilo, že se takové chování setkává s mnohem menším odsouzením než poměrně nesmělé výlevy Leppera z doby před pouhými deseti lety.
Dnes vidím, že Sławomir Mentzen - pravicový politik známý tím, že vede právní firmu, která se chlubí tím, že pomáhá svým zákazníkům kreativním způsobem obcházet daně - žaluje jiného politika za to, že naznačil, že on kreativním způsobem obchází daně. V příspěvku na Facebooku, v němž Mentzen oznámil svou žalobu, uvádí, že pokud vyhraje, donutí svého protivníka zaplatit peníze obětem nedávných povodní a „bude to poprvé, kdy politik pomůže nějaké oběti povodní“ - což je zjevná lež. A nikoho to nezajímá.
Nějak mi přišlo velmi zvláštní, že politici dnes začali být velmi citliví na slova popisující jejich chování, ale zároveň nevidí důvod, proč se omezovat, když jsou to oni, kdo hází urážky nebo falešná obvinění na druhé. Aby toho nebylo málo, dnešní média nejčastěji strkají hlavu do písku a odmítají napsat cokoli, co by mohlo kohokoli z politického establishmentu rozčílit. Dokonce i mně bylo nedávno řečeno, že je nepřípustné psát o tom, že nápady Elona Muska o samořiditelných vozidlech jsou hloupé, protože by nás mohl zažalovat. (Pokud chcete vědět, proč si myslím, že nápady Elona Muska o samořiditelných vozidlech jsou hloupé, můžete si to přečíst na mém blogu).
Ale vraťme se k tématu: Mám obavy. Politici nás totiž zvykají na to, že média, nebo dokonce obyčejní lidé, si musí třikrát rozmyslet, než se odváží vyslovit nějakou kritiku na jejich adresu. A zároveň tím nejenže srazili úroveň politického diskurzu na zem, ale vlastně s nimi vytírají špinavou podlahu ve sklepě. Člověk by si mohl myslet, že to dělají záměrně. Chtějí, abychom byli politikou dokonce znechuceni, abychom se nemohli obtěžovat s jejím komentováním, nebo aby se nás báli odvážně říci, co je na ní špatného. A pak, až jim bude procházet ŘÍKAT, co chtějí, přejdou k DĚLÁNÍ, co chtějí.
Elon Musk už je v této fázi. A i když vás možná nezajímá, proč sem tahám nějaké staré historky z polské politiky, měli byste se na to vlastně podívat blíž. Protože mnoho Poláků, kteří sledují, co se odehrává v USA, má moment deja vu. Když se v Polsku před deseti lety dostala k moci PiS, byli jsme také svědky bezprecedentních útoků na státní instituce, vláda se snažila státní instituce buď zlikvidovat, nebo je zcela podřídit tím, že odborníky a experty nahradila svými gorilami.
Hodně jsme také slyšeli o tom, že „učiníme naši zemi opět velkou“ - i když jsme to znali jako „zvednutí se z kolen“. Slyšeli jsme také, jak si tito politici otírají ústa o křesťanské hodnoty, zatímco pošlapávají práva žen a menšin a berou prostředky těm nejpotřebnějším. Osm let vlády PiS v Polsku skončilo zpronevěrou veřejných prostředků v nebývalém rozsahu a institucí naší justice v troskách.
Pokud chcete vědět, co čeká Ameriku, podívejte se na Polsko před 10 lety. A pak to vynásobte deseti. Protože Polsko je přes všechny vady našeho politického systému silnou parlamentní demokracií. Náš prezident - nebo premiér, protože role prezidenta je mnohem omezenější - nemá zdaleka takovou moc jako americký prezident.
A - jakkoli byli hrozní a slizcí - nebyli to vyšinutí šílenci s přebujelým egem a zjevnými známkami psychických problémů. A v neposlední řadě se ještě museli vypořádat s Evropskou unií, která se důrazně stavěla proti destrukci právního státu v Polsku a byla schopna nám jako páku omezit evropské financování.
V Americe nejenže se Trumpovi nikdo nepostaví do cesty, ale může se také opřít o téměř neomezené zdroje nejbohatšího muže na světě, který je shodou okolností také vyšinutý šílenec s mentalitou desetiletého dítěte, z něhož se - k překvapení všech, kdo dávali pozor - vyklubal také otevřený nacista.
Před několika dny jsem sledoval rozhovor s Billem Gatesem. Byl tak diplomatický, jak jen to bylo možné, a přesto silnými slovy kritizoval činy a slova svého nástupce na trůnu nejbohatšího muže světa. A já si říkal, že tenhle Bill Gates - který byl ještě před pár desítkami let archetypálním příkladem vrcholně zlého miliardáře - se dnes nějak stal milým starším pánem, o němž je známo, že své jmění využívá ke zlepšení života těch nejpotřebnějších a k vývoji vakcín, které mohou zachránit miliony životů. A já nevím: možná se opravdu změnil k lepšímu. Nebo možná byl náš názor na něj v době, kdy stál za Windows a snažil se dosáhnout monopolu, který by mu umožnil kontrolovat vše, co na svých počítačích děláme, prostě špatný, Ale i kdyby se dramaticky změnil, není šance, že by svůj postoj změnil byť jen těsně, protože okno toho, co je přijatelné, se za ta dvě desetiletí posunulo.
1972
Diskuse