V jiné době by se voliči možná zastavili u kontroverzí, které ho provázely – u jeho komentářů o Izraeli, neústupně socialistické rétoriky či netrpělivosti vůči stranické ortodoxii. Ale tyto obavy se zdály mizet v síle jeho osobnosti. Mamdani se usmíval, mluvil jednoduše, gestikuloval s přesvědčením a sliboval něco jasného a prostého: město, které bude fungovat pro své obyvatele. Měl sebevědomí člověka, který se nebojí vlastních rozporů. A v době, kdy je téměř každý politik diskreditován skandálem či cynismem, se takové sebevědomí čte jako morální jasnost.

To, co se stalo v New Yorku, je součástí větší kulturní proměny – té, kterou kdysi odhalil Donald Trump a kterou Mamdani nyní zušlechťuje. Vstoupili jsme do éry, kdy skandál už nediskvalifikuje; charisma vykupuje. Staré morální instituce – strany, noviny, univerzity – kdysi působily jako rozhodčí charakteru. Určovaly, komu lze svěřit veřejnou důvěru a komu ne. Ale tyto instituce ztratily důvěryhodnost. Voliči už nehledají vodítko u nich. Hledají je v sobě – v instinktu, v dojmu. Otázka už nezní: „Řekl nebo udělal tento člověk něco nevhodného před lety?“ ale spíše: „Věřím, že tento člověk vidí mě?“

Tento posun vytváří paradox. Na jedné straně je demokratizující: vrací morální úsudek zpět do rukou obyčejných lidí. Na druhé straně snižuje morální laťku. Odpouštíme snadno – někdy až příliš snadno. Hranice mezi charismatem a demagogií se rozplývá. Odpouštíme ne proto, že bychom k tomu dospěli rozumem, ale proto, že jsme vyčerpaní hněvem. Skandál jsme začali vnímat jako jakýsi trvalý šum – zvuk, který nikdy neustává, a proto ho přestáváme slyšet.

V Mamdaniho případě mu tato únava hrála do karet. Newyorčané jsou unavení – z rostoucích nájmů, z prázdných slibů, z vůdců, kteří znějí jako poradci. Mamdani, ať už o něm soudíme cokoli, nezní jako poradce. Zní jako člověk, který stále věří, že politika může něco změnit. Když mluví o zmrazení nájmů nebo o bezplatné dopravě, nepůsobí to jako populismus; působí to jako víra. A víra, když se spojí s půvabem, je v době ironie neodolatelná.

Na této chvíli je cosi povzbudivého i znepokojivého. Povzbudivé je, že voliči znovu reagují na emoční pravdivost. Touží po autenticitě, i když je drsná. Přitahují je lidé, kteří jsou sami sebou, kteří se nebojí říkat věci bez filtru. Ale znepokojivé je, že autenticita se stala formou herectví. Nevolíme lidi za to, co dokázali nebo co dokážou, ale za to, jak se díky nim cítíme. Politický trh se stal emocionálním, nikoli etickým.

Příběh Zohrana Mamdaniho tak není jen o New Yorku, ani jen o socialismu. Je to příběh kultury, která se naučila přehlížet nepohodlné části lidského příběhu, pokud daný člověk nabízí správnou dějovou linku – tu o vzpouře, naději a sounáležitosti. Voliči už nechtějí světce. Chtějí být dojati, chtějí být viděni, chtějí cítit. A v tom smyslu je Mamdaniho vzestup méně politickou událostí než morální meteorologií.

Zvolení Zohrana Mamdaniho neznamená, že se Newyorčané náhle stali socialisty; znamená to, že jsou pragmatiky oblečenými do jazyka revolty. Nehlasovali pro marxistický program, ale pro emocionální protest proti nehybnosti městské politické třídy. Volili méně ideologii než vitalitu – pocit, že konečně někdo mluví k jejich únavě a jejich účtům. Newyorčané jsou transakční idealisté: s radikalismem si koketují, dokud slibuje výsledky. Mamdaniho socialismus v tomto světle fungoval méně jako doktrína a více jako styl – symbol naléhavosti ve městě, které si vypěstovalo alergii na bezpečné a vyčpělé.

Zda Mamdani dokáže proměnit charisma v kompetenci, je otázka jiná. Radnice je místem, kde charisma umírá – pohřbené pod rozpočty, odbory a tabulkami. Ale pro tuto chvíli je symbolika silná. Objevil se nový typ politika: nezkrocený, kontroverzní, přitažlivý, odpuštěný.