Na počátku byl svět plátnem šedí. Prapůvodní lesy, rozeklané hory, řeky – vše zahalené do monochromie, až na pomíjivý ruměnec květu nebo náhodnou duhovou hru na křídlech brouka. Příroda ve své strohé moudrosti nabízela barvu jen jako šepot, ne jako výkřik. Pak však přišli lidé, ti neklidní alchymisté významů, kteří pohlédli na žlutý kámen či modrý minerál a neviděli hmotu, ale zrcadla své vlastní touhy. Zlato, safíry, rubíny – ty se staly hieroglyfy moci, měnou bohů a králů. A tak začal nejtragičtější fraška dějin: uctívání barevného prachu.

Ve vesmíru překypujícím černými dírami a supernovami se bytosti, jež se prohlašují za rozumné, měří podle sytosti barvy kamene. Jsme jako vrány, hromadící třpytivé smetí, pletoucí lesk za velkolepost. Aztékové nazývali zlato „výkaly bohů“. Jak básnické, že jsme na tomto božím exkrementu vybudovali celé ekonomiky! Naše banky jsou chrámy této stolice; naše krky a prsty oltáři jejího kultu.

Proč? Snad proto, že barva v našem světě, stále posedlém prapůvodní šedí, je halucinací transcendence. Vlastnit rubín či slunci podobný kov znamená na okamžik popřít šeď existence, uchopit krásu, která přežije tělo. Ale to je nejkrutější vtip: i tyto poklady jsou smrtelné jako my. Zlato bez zájmu tmavne. Rubíny praskají pod tlakem. I hvězdy jednou vyhoří. Naše posedlost není touhou po věčnosti, ale iluzí o ní – dětský vzdor proti entropii.

A co hříchy? Krvavé diamanty Konga, znásilněné řeky Amazonie, děti v srílanských dolech, jež kašlou prach drahokamů – to jsou skryté pigmenty v našich duhách. Náhrdelníky, prsteny – každý nese přízrak zločinu. Nosíme svou marnivost jako trofeje, slepí k tomu, že pravá barva těchto kamenů není modrá ani červená, ale temná čerň lidské pošetilosti.

Tragédie nakonec nespočívá v tom, že toužíme po barvě, ale že jsme kaleidoskop existence zredukovali na pár mrtvých minerálů. Nebe za úsvitu, oči milované osoby, smaragd lesa po dešti – to jsou odstíny, jež pulzují životem, nestojí nic a znamenají vše. A přece je měníme za kameny, zapomínajíce, že nejvzácnější barvy jsou ty, které nelze vlastnit.

Až jednou náš druh pohlédne na trosky svých marností, snad konečně uvidí: nejjasnější barvy nejsou v zemi, ale v pomíjivém světle našeho vlastního údivu. Do té doby zůstaneme blázny, kteří honí duhu v temnotě.