Západ je ztracen

9. 10. 2025

Nejdramatičtější ztráty se týkají životního prostředí. Rostoucí teploty, extrémní počasí mizející ekosystémy a ničení celých regionů narušují životní podmínky lidí i ostatních živých organismů. Ještě větší hrozbou, než současné škody je očekávání budoucí devastace – což bylo trefně nazváno klimatickým smutkem. Navíc samotné strategie zmírňování dopadů slibují ztráty: odklon od spotřebitelského životního stylu 20. století, který byl kdysi oslavován jako znak moderního pokroku.

Ekonomické změny také přinesly ztráty. Celé regiony, které kdysi charakterizovala prosperita – americký Rust Belt, uhelné revíry severní Anglie, malá francouzská městečka, východní Německo – jsou nyní v úpadku. Optimismus poloviny 20. století, kdy se sociální vzestup zdál být přirozeným stavem věcí, se ukázal být spíše výjimečný než typický. Ukázalo se, že šlo o historickou epizodu. Deindustrializace a globální konkurence rozdělily společnosti na vítěze a poražené, přičemž velká část střední třídy zaznamenala erozi svých dosavadních jistot.

Evropa se mezitím stala stárnoucím kontinentem. Demografický vývoj vedl k neustále rostoucímu podílu populace vstupující do důchodového věku, zatímco podíl mladších kohort se nadále zmenšuje. Spolu se ztrátou pocitu optimismu čelí velká část populace – a jejich rodiny – v stáří hlubokým zážitkům ztráty. Některé venkovské oblasti, které trpí výrazným úbytkem obyvatelstva, se staly útočištěm pro seniory.

V celé Evropě a Americe došlo k oslabení veřejné infrastruktury. Vzdělávací systémy ve Spojených státech, zdravotnictví ve Velké Británii a dopravní sítě v Německu jsou pod tlakem, což vyvolává pochybnosti o schopnostech liberální demokracie. Nedostatek bytů a groteskní dynamika cen, zejména v metropolitních oblastech, vyvolávají akutní nejistotu a obavy z poklesu životní úrovně u velké části střední třídy.

A pak je tu regrese geopolitiky. Očekávání po skončení studené války, že liberální demokracie a globalizace budou postupovat bez překážek, se zhroutilo. Ruská válka na Ukrajině, autoritářská asertivita Číny a ústup multilaterálních institucí signalizují erozi liberálního řádu, který byl kdysi považován za nezvratný. Vyvstává pocit historického obratu: namísto pokračující demokratizace se vrací rivalita a násilí. I to je vnímáno jako ztráta, nikoli však materiálních statků, ale důvěry a bezpečnosti.

Ztráta samozřejmě není pro modernitu nic nového. Přesto se neslučuje s moderním étosem, který předpokládá dynamiku a zlepšování. Moderní sekulární náboženství pokroku má tendenci vylučovat pocity ztráty. Věda, technologie a kapitalismus předpokládají neustálé inovace a růst; liberální politika slibuje stále větší blahobyt; život střední třídy je postaven na očekáváních rostoucí životní úrovně a rozšiřování seberealizace. Ideálem moderní společnosti je svoboda od ztráty. Toto popření je základním lží západní modernity.

Takové utajování se však stalo nemožným. Ztráty se znásobují a přitahují pozornost, zatímco víra v pokrok slábne. Jakmile společnosti přestanou věřit, že budoucnost bude nevyhnutelně lepší, ztráty se jeví jako závažnější. Neexistuje žádná záruka, že se jedná pouze o přechodné epizody; brzy se začnou jevit jako nevratné. To tvoří základ dnešní krize. Jelikož zkušenost se ztrátou je v rozporu s moderním slibem nekonečného pokroku, převládá obecný pocit křivdy.

V tomto kontextu dává vzestup pravicového populismu smysl. Populistická politika, ať už v Evropě nebo v Americe, apeluje na obavy z úpadku a slibuje obnovu: „Získejte zpět kontrolu“ nebo „Udělejte Ameriku znovu velkou“. Populismus kanalizuje hněv nad tím, co zmizelo, ale poskytuje pouze iluze o zotavení. Klíčovou otázkou se pak stává: Jak se vypořádat se ztrátou? Existuje alternativa k populistické politice i naivní víře v pokrok?

Jednou z odpovědí je politika odolnosti. Tato strategie vychází z předpokladu, že negativní události nelze zabránit, ale je možné se před nimi relativně chránit. Cílem je posílit společnosti, aby byly méně zranitelné – posílit zdravotnické systémy, zajistit globální bezpečnost, stabilizovat trhy s bydlením a bránit instituce liberální demokracie samotné. Politika odolnosti přijímá ztráty, ale snaží se společnosti před alespoň některými z nich chránit.

Druhou strategií je přehodnocení ztráty jako potenciálního zisku. Zejména v ekologických kruzích se objevila myšlenka, že určité ztráty mohou spíše osvobodit než ochudit. Byl životní styl založený na fosilních palivech skutečně pokrokem, nebo slepou uličkou destrukce maskovanou jako pokrok? Mohlo by jeho opuštění umožnit bohatší, méně frenetické a udržitelnější formy života? Pokrok zde není odmítán, ale předefinován, přenesen do nových souřadnic blahobytu a udržitelnosti.

Třetí strategie se týká vztahu mezi vítězi a poraženými v západních společnostech. Pokud se ekonomické a ekologické ztráty hromadí především u určitých skupin – chudých, méně vzdělaných, okrajových –, zatímco jiné zůstávají izolované, vznikají závažné problémy. Z hlediska spravedlnosti je nutné přerozdělit jak zisky, tak ztráty. To je, alespoň do jisté míry, politický úkol.

I tak však odolnost, redefinice a přerozdělení nemohou ztráty zcela odstranit. Průmyslová modernita a homogenní středostavovská společnost 50. a 60. let jsou navždy pryč. Není návratu do světa před klimatickými změnami, ani k unipolárnímu řádu západní dominance v 90. letech.

Pokud politika bude i nadále slibovat nekonečné zlepšování, podpoří to deziluzi a posílí populismus, který se živí zrazenými očekáváními. Pokud se však demokracie naučí formulovat ambivalentnější narativ – který uznává ztrátu, konfrontuje zranitelnost, redefinuje pokrok a usiluje o odolnost –, mohou se paradoxně obnovit.

 

Celý text v angličtině ZDE