Osamělost Ukrajiny
19. 8. 2025 / José M. Faraldo
čas čtení
7 minut
V únoru 2022 se zdálo, že ruská invaze rozdrtí mladý stát na pobřeží Černého moře. Mezinárodní společenství již před lety zbaběle mlčelo, když Putinův režim napadl část země – Krym, Donbas – a postupně ji připojil k Rusku. Tentokrát, v roce 2022, však Ukrajina odolala: zničila ruské kolony, které se snažily ukončit její nezávislost a státnost, zatlačila Rusy zpět za Dněpr a díky úsilí, statečnosti, obětavosti, inteligenci a téměř vždy správným vojenským rozhodnutím udržela frontu po celé roky.
Proti gigantickému putinovskému státu se však Ukrajina mohla bránit pouze s podporou svých spojenců. Pomoc, která nebyla poskytnuta v roce 2014 – směšné sankce se jako pomoc nepočítají – přišla v roce 2022. V tu chvíli se zdálo nemožné nečinně přihlížet a začala se objevovat určitá míra mezinárodní podpory a solidarity. Evropská unie poprvé zdálo se, že věří ve svou roli na kontinentu.
Možná proto, že někteří lídři – velmi málo, například Josep Borrell – si uvědomili, že pokud Vladimír Putin nebude zastaven, mír a prosperita v Evropě budou nemožné. Totéž platilo pro Spojené státy. V roce 1994 se Bill Clinton v Budapešti zavázal Ukrajině: Ukrajina se vzdala svých jaderných raket výměnou za záruky svých hranic. Entita zvaná „Západ“ dala své slovo a po únoru 2022 Spojené státy a Evropa tento slib po určitou dobu dodržovaly. Ale vždy s neklidem.
Zdálo se, že stejně jako kdysi Španělská republika, i Ukrajina byla nepohodlná. Proč se ti tvrdohlaví, vzpurní Ukrajinci nemohli prostě smířit? Pro všechny by bylo snazší, kdyby přijali své ztráty, smířili se s právem silnějšího a přestali dělat mezinárodní rozruch. Ukrajinci však se všemi svými problémy a chybami, ale s jistotou, že jde o jejich přežití, se nenechali zastrašit.
Protože to, co imperiální program Vladimira Putina chystá pro Ukrajinu, není jen – jako v případě Španělské republiky – desetiletí nové diktatury. Ruský imperialismus usiluje o úplné zničení ukrajinského národa – materiálně, biologicky i duchovně. O kolonizaci jeho území, o nahrazení jeho obyvatel.
V poslední době se v Evropě hodně mluví o etnických čistkách a genocidách jinde ve světě, zejména v Gaze, kde izraelský stát již dva roky provádí etnické čistky s genocidními podtóny. Ale ještě blíž, jen pár kilometrů od Berlína, Prahy, Varšavy – tady na našem vlastním kontinentu – dochází k neméně závažnému ničení.
Není to etnická čistka, když šest milionů Ukrajinců bylo donuceno uprchnout ze své země a stále zůstává uprchlíky na různých místech? Není to etnická čistka, že na Ukrajině je více než tři miliony vnitřně vysídlených osob? Že na Ukrajině zemřelo více než deset tisíc civilistů a přes čtyřicet tisíc vojáků? Že tisíce ukrajinských dětí byly uneseny a adoptovány v Ruské federaci – což připomíná praxi frankovské a argentinské diktatury, které unášely děti? Že každý den ruské drony a rakety zabíjejí nevinné civilisty ve městech, která ještě před několika lety rychle rostla a modernizovala se? Kdokoli se dnes podívá na snímky Mariupolu, nerozezná je od polských měst zničených nacisty za druhé světové války – nebo od měst zničených během španělské občanské války. Celá zkáza Guernicy by se vešla do jedné čtvrti Bachmutu.
V roce 1937 se španělská republika, obléhaná zevnitř i zvenčí, přesto dokázala vypořádat s politickým násilím, které vypuklo v předchozím roce, a zabránit opakování Stalinových čistek ve Španělsku. Navzdory všem překážkám se podařilo zachovat právní stát. Stejně jako španělská republika během občanské války i Ukrajina opakovaně dokázala, že je demokracií – sice zkorumpovanou a nedokonalou, ale o světelné roky před autokratickými režimy, které ji obklopují. I uprostřed války byli Ukrajinci schopni vyjít do ulic, aby protestovali proti nebezpečným autoritářským rozhodnutím svých vůdců, a podařilo se jim je zvrátit. Uprostřed každodenních útoků Putinových dronů a raket Ukrajinci žijí, pracují a tvoří. Nezáleží na tom, že někteří členové španělské levice nazývají Zelenského „diktátorem“ nebo označují za „nacionalisty“ ty, kteří – nenechte se mýlit – bojují za svou zemi.
A nyní se chystá nová zrada – jako v Mnichově v roce 1938, kdy Evropa dovolila totalitě rozdrtit Československo, aniž by zabránila válce. Nebo jako opuštění Španělské republiky evropskými demokratickými mocnostmi, které pod záminkou neutrality nechaly fašismus zničit mladou demokracii.
A tak to je. Dnes se ozývají hlasy volající po míru, jako bychom byli stále v letech studené války. Přijímají mír vnucený diktátorem, silou zbraní a bez snížení jeho cílů – bez naslouchání samotným Ukrajincům, kteří jsou tím nejvíce dotčeni. Stejně jako španělská republika pod fašistickou obléháním, i Ukrajina je obviňována z odporu. Stejně jako španělská republika, obviněná ze služby Stalinovi, je Ukrajina označována za služebníka NATO.
Ale „ne NATO“ dnes může znamenat jen to, že máme vlastní alternativu – evropskou. Evropa potřebuje zbraně. Své vlastní zbraně, jejichž výroba a údržba nezávisí na továrnách za našimi hranicemi. Zbraně, jejichž technologie a plánování spočívají na schopnosti Evropy vytvářet a bránit se. Populistická levice – stejně jako zbabělá pravice – argumentuje, že výdaje na zbraně budou odebrány jiným cílům, podle některých sociálním, podle jiných nacionalistickým. Ale pokud nebude zastaven imperialistický, fašistický program Vladimira Putina, nebude možné požadovat sociální spravedlnost ani řešit sociální cíle. Nemůžeme čekat jako Španělská republika v zimě 1939, která doufala, že ji zachrání vypuknutí světové války, protože pak by se možná protifašistické síly konečně rozhodly pomoci. Pokud dnes padne Ukrajina – jako Československo v roce 1938, jako Španělsko v roce 1939 – Evropě už nezbude čas.
316
Diskuse