27. 9. 2024
Od invaze Moskvy na východní Ukrajinu se západní podpora Ukrajiny neustále vyznačuje chronickým zpožděním v reakci na realitu na místě. I když je tato podpora nepopiratelná, zpoždění v její realizaci mělo katastrofální následky, pokud jde o ztráty na životech Ukrajinců, a to jak na frontových liniích, tak mezi civilním obyvatelstvem, protože ruské bombardování – rakety, bomby a drony – široce zasáhlo civilní budovy: Domy, školy, nemocnice, místa bohoslužeb, podniky, ekonomickou a energetickou infrastrukturu. Toto zpoždění nabylo dramatických rozměrů s blokádou americké pomoci na více než šest měsíců ze strany příznivců Donalda Trumpa v Kongresu a s odmítnutím Německa dodat Kyjevu střely Taurus, které mohly být použity ke zničení Krymského mostu, což by byla pro Rusko významná rána. Ukrajinci stále trpí následky. Toto zpoždění navíc doprovází jistá forma skepse vůči samotné Ukrajině, a to navzdory prohlášením o podpoře.
Po fázi obdivu k odvaze, hrdinství a vynalézavosti, kterou prokázali krajané prezidenta Volodymyra Zelenského při odporu proti ruské agresi, se množí kritika zdůrazňující slabiny a nedostatky Ukrajiny. Korupce, politické neshody, vojenská nekompetentnost, zpoždění a nedostatečná mobilizace obyvatelstva po počátečním impulsu zimy a jara 2022 – to vše jsme slyšeli. V diplomaticky a vojensky "citlivých" časech se "spojenci" Ukrajiny – zejména Američané a Němci, ale nejen – postarali o to, aby mainstreamová média šířila tuto kritiku, která nebyla vždy nepodložená. Organizovaných úniků bylo mnoho. Samozřejmě, že nepřichází v úvahu zavírání očí před problémy a nedostatky na ukrajinské straně. Člověk se však podivuje nad vytrvalostí a frekvencí těchto kritik. Byla zde snaha prosadit myšlenku, že Ukrajina by měla být "rozumná" a přestat žádat příliš mnoho a vždy více? Došlo k pokusu signalizovat Kyjevu, že "ruská masa" nakonec dosáhne cílů, které pro ni stanovil Vladimir Putin, a že by proto bylo "realističtější" být rozumní? Od začátku války, a dokonce i před ní, zastánci reálpolitiky pracují na veřejném mínění a pokoušejí se ovlivňovat vlády.
Tento způsob obviňování Ukrajiny a snaha přivést ji k "rozumu" zjevně zastírá důsledky zpoždění a přísně odměřené – "kalibrované", jak to zuřivě vyjádřil francouzský generál Michel Jakovleff, bývalý úředník NATO – západní podpory. Jedním z prvních požadavků Ukrajiny byla "bezletová zóna" nad jejím suverénním územím. Kdyby Západ souhlasil, výsledek ruské tzv. "speciální vojenské operace" na Ukrajině by byl velmi odlišný. Následně nám ve Washingtonu, Bonnu a dokonce i v Paříži dlouhou dobu říkali, že "v této fázi Ukrajina nepotřebuje letadla"... Obecně řečeno, čas ztracený při vybavování Ukrajinců prostředky k porážce ruské strategie – nejen k udržení frontových linií – umožnil Moskvě využít tohoto zpoždění k přípravě a přizpůsobení se v době, kdy měla být zaskočena. Daleko od toho, aby Ukrajině poskytla prostředky k převzetí a udržení iniciativy na místě, byla postavena do situace trpícího. To je patrné i dnes, kdy váhání nad povolením použití zbraní dlouhého doletu proti vojenským cílům na ruském území – zejména proti základnám, ze kterých letadla startují, aby svrhla silné klouzavé bomby, které způsobují zkázu na ukrajinských frontových liniích a nyní i na civilních cílech, jako je Charkov – umožňuje ruskému generálnímu štábu začít se rozmisťovat mimo dosah těchto zbraní.
Oficiálně, v západních diplomatických kruzích, je zdůvodněním vyhnout se zapojení do eskalace, která by mohla vést ke 3. světové válce. Cílem je vyhnout se tomu, aby to vypadalo jako "spoluválčící strany", což je termín drahý Kremlu, který předstírá, že si není vědom skutečnosti, že podpora napadené země – bez přímé vojenské intervence – neznamená stát se stranou konfliktu. Ve skutečnosti za tímto pojmem, který je cizí mezinárodnímu právu, Kreml prosazuje myšlenku, že ti, kdo se staví proti jeho geopolitickým ambicím, ruskému expanzionismu na úkor svých sousedů a nerespektování mezinárodních smluv, jsou nepřáteli Ruska, čímž se vystavují odvetě. Je to právě strach z odvety – živený opakující se hrozbou jaderných zbraní – který vede Západ k obezřetné kalibraci prostředků poskytnutých Kyjevu k obraně ukrajinské suverenity a životů jejích občanů. V důsledku toho je Ukrajina brzděna ve svém obranném boji. Musí bojovat "s jednou rukou svázanou za zády". Západ zajišťuje, aby se Ukrajina nezhroutila, ale nedělá nic pro to, aby zkrátil její utrpení, natož aby ochromil ty, kteří ho způsobují. Americká a evropská podpora se v praxi rovná formě čínského mučení, které dává katům velkou volnost a zároveň jim brání dokončit práci. Chováme se, jako bychom chtěli dokázat, že bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv nebo místopředseda Dumy měli pravdu, když opakovaně prohlásili, že západní pomoc pouze prodlouží válku, aniž by zabránila konečnému vítězství Ruska.
Volba kalibrovat západní podporu, dokonce i za vysokou cenu pro Ukrajince, je založena na myšlence přetrvávající ve Washingtonu: Že tato válka je prostředkem k trvalému oslabení Ruska. Putinova země prozatím oživila svůj vojenský průmysl a konflikt jí umožňuje aktualizovat své odborné znalosti v mnoha vojenských doménách a v informační válce. Ukrajinská vynalézavost paradoxně proměnila "speciální vojenskou operaci" ve skutečnou laboratoř, z níž Rusové sklízejí značné výhody. Jistě, Rusko vyčerpává své vojenské kapacity rychleji, než je může doplnit, ale dostává přímou i nepřímou pomoc ze Severní Koreje, Íránu, Číny a dokonce i ze zemí jako Turecko, Ázerbájdžán, Kazachstán a několik dalších, které se staly hřištěm pro obcházení mezinárodních sankcí proti Moskvě. Tato pomoc umožňuje Rusku vydržet v dlouhodobém horizontu. Má to však i jiné, závažnější důsledky, protože otázkou není jen to, jak dlouho Rusko vydrží, jak se zřejmě uvažuje v západních hlavních městech, ale co tento ztracený čas Rusku a jeho spojencům přinese nebo umožní.
Musíme rozšířit svůj záběr, abychom pochopili závažnost omylu Západu. Od začátku války – od roku 2014 – političtí lídři, vojenští představitelé a mnozí geopolitičtí analytici pomalu chápou skutečnou povahu ruského režimu, který je aliancí bezpečnostních orgánů, vojensko-průmyslového komplexu, velkých postsovětských společností, finančních skupin a organizovaného zločinu. Putinovo Rusko není v žádném případě "normálním" státem, s nímž je možné udržovat civilizované vztahy. Spolehlivost slov a závazků Moskvy je zcela závislá na sledování jejích cílů a lhaní není výjimkou, ale opakující se praxí.
Cíle tohoto režimu nelze redukovat na dobytí všech čtyř regionů napadených a nezákonně anektovaných v roce 2022, nemluvě o Krymu, který byl ukraden o osm let dříve. Stejně jako tu bylo neustálé odkládání vojenské podpory, byla všudypřítomná i tendence minimalizovat Putinovy cíle. Jako by bylo nemožné si představit, že jeho ambice jsou mnohem větší, iracionálnější nebo ničivější. Zdá se, že arogance, která ho pohání, je mentálně neuchopitelná. Je to realita, které lidé nechtějí čelit ze strachu, že jí budou muset čelit. Část západních lídrů (a ne bezvýznamných) a komentátorů strká hlavu do písku na frontové linii. Prvním příkladem této neschopnosti postavit se čelem k tomu, co je zřejmé, bylo téměř jednomyslné přesvědčení na začátku roku 2022, že navzdory ruské rétorice a hrozbám ruské tanky nepřekročí ukrajinské hranice. Přesto Kreml Ukrajincům výslovně slíbil, že pokud se nepodvolí argumentům ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, budou muset čelit argumentům Šojgua (do loňského jara byl ruským ministrem obrany). Šok z invaze z 24. února 2022 toto mylné přesvědčení rozbil, ale nedokázal západním lídrům plně otevřít oči.
Člověk nemůže podporovat myšlenku, že ruské válečné cíle jsou omezeny na nové "Novorusko" (název území dobytých Kateřinou Velikou), v podstatě východní a jižní Ukrajinu, od Charkova po Oděsu. I když jeho nohsledi donekonečna opakují, že tyto země jsou od nepaměti neodvolatelně ruské, Vladimir Putin důsledně zasazuje své činy do globálního kontextu konfrontace s "globálním Západem". Opakovaně tvrdil, že "nacisté a degeneráti" v Kyjevě jsou pouhými loutkami kontrolovanými Washingtonem a že Evropané draze zaplatí nejen za svou oddanost Ukrajině, ale také za svou účast na vykořisťování zbytku planety a koloniální nebo neokoloniální politice. To mluví za vše, ale lidé to raději nechtějí slyšet a místo toho to považují za pouhé rétorické výstřelky. To ignoruje skutečnost, že jednou ze základních funkcí politického diskursu v Rusku (přinejmenším od sovětských časů) není vysvětlovat realitu, hledat kompromis nebo úpravy, ale přinášet to, co je oznámeno. Cílem diskursu je změnit svět, ohnout ho podle vůle k moci, spíše než mu porozumět a přizpůsobit se mu mírumilovně a demokraticky.
Musíme proto brát Putina vážně a podívat se na to, co se děje na geopolitické scéně, kterou Moskva, Peking, Teherán, Pchjongjang a Ankara zjevně začaly přetvářet ve svůj prospěch, téměř na všech kontinentech, za použití různých prostředků a vytváření těch nejextravagantnějších aliancí a sbližování, přičemž Putin se prezentuje jako obránce civilizace a křesťanských hodnot proti islamistickým teroristickým skupinám, zatímco v Moskvě přijal delegaci Hamásu hned po masakrech ze 7. října 2023. Terčem se stává to, co v roce 1795 předpověděl Immanuel Kant ve své knize Věčný mír, ideál, k němuž Evropané a Američané směřovali, ať už v dobrém nebo ve zlém – a často v horším – vytvořením Organizace spojených národů nebo Evropské unie. Zatímco Putin a jeho přátelé zjevně nejsou "vinni vším", zcela jistě využívají všeho, co destabilizuje dědictví po 2. světové válce.
Celkový obrázek je chmurný. Může Francie zapomenout, že v Africe do značné míry ztratila pevnou půdu pod nohama a že Pobřeží slonoviny a Senegal, kdysi považované za pilíře stability, jsou nyní pod tlakem? V Evropě, jak jsme nedávno viděli v Německu, představuje vzestup pravicového i levicového extremismu, poháněný zhoršováním otázek přistěhovalectví a rozdmýcháváním kolektivních obav, vážnou hrozbu pro budoucnost demokracie a soudržnosti Evropské unie. Vítězství Javiera Mileie v Argentině, pomýlené názory brazilského prezidenta Luly na ukrajinský konflikt, Madurovo udržení moci ve Venezuele a dlouhodobý posun v Nikaragui, abychom jmenovali jen několik příkladů, ukazují, že v Latinské Americe je boj proti vládě zákona a mezinárodním regulacím v plném proudu – jinými prostředky, než jaké si představovali Che Guevara a Fidel Castro.
V Asii, vedle neustálého tlaku Pekingu na Tchaj-wan a jeho strategie permanentního napětí v Jihočínském moři, vidíme také rostoucí moc a provokace Severní Koreje, která je na pokraji vlastnictví balistických raket pro své jaderné zbraně. Na Středním východě se Teherán, na pokraji toho, aby se stal jaderně vyzbrojeným státem, ukazuje jako velký destabilizátor celého regionu, se svými spojenci Hizballáhem v Libanonu, Hamásem v Palestině a Húsii v Jemenu. V Severní Americe jsou Donald Trump a to, co se stalo s Republikánskou stranou, jistě primárně produktem krize v americké společnosti, ale tato krize byla živena propojením mezi americkou krajní pravicí a ruskými sítěmi, které šířily zprávy s cílem oslabit demokratický tábor a současně radikalizovat část jeho levicového křídla. zejména mezi univerzitní mládeží. Je také pozoruhodné vidět ideologické sbližování mezi nejextrémnějšími zastánci wokeismu a "dekoloniální" rétorikou adresovanou africké mládeži místními "vlivnými lidmi" podporovanými, ne-li přímo vytvářenými Moskvou. Jedná se skutečně o globální ofenzívu a v tomto schématu není válka na Ukrajině cílem, ale jedním z prostředků.
To, co Putin a Si Ťin-pching zavádějí – a první z velké části dělá špinavou práci za toho druhého – je změna strategického paradigmatu. V jistém smyslu si z globalizace vzali machiavelistické ponaučení, když uvažovali o konfrontaci mezi mocnostmi nikoli lokálně, ale systémově. Spojené státy se stále považují za vedoucí mocnost a jsou z velké části zaměřeny na výzvu, kterou představuje Čína, aniž by si uvědomily, že tuto výzvu lze překonat pouze prostřednictvím širšího geopolitického porozumění. Evropané stále koktají, pokud jde o společnou zahraniční politiku, zatímco obrana zůstává odpovědností členských států EU a nechává je stejně pozadu za dopady globalizace, kterou zvažují pouze z ekonomického hlediska – a dokonce ani ne z hlediska technologického, na rozdíl od Američanů.
Západní političtí lídři a mnozí naši diplomatičtí analytici proto stále nejsou v souladu s tímto posunem, který se neobjevil jen tak z ničeho: Sovětský svaz běžně prováděl destabilizační operace po celém světě a Putin oživuje, reaktivuje a zesiluje to, co se dělalo, když v 70. letech vstoupil do KGB. Novinkou pod rostoucím vlivem Pekingu, kde je geopolitika vnímána jako gigantická hra Go, je systematizace aliancí a partnerství a především koordinace oportunismu. Je to o to snazší, že do hry jsou přizváni nedemokratičtí hráči, jejichž rozhodnutí jsou přijímána ve velmi úzkých kruzích. Taková situace je zjevně jedním z důsledků globalizace a technologických nástrojů, které ji umožnily. Za touto změnou paradigmatu není těžké vidět obrysy projektu feudalizace světa, s Pekingem jako vládcem a Moskvou jako prvním vazalem.
Tento projekt by mohl být zmařen pádem ruského pilíře. Na jedné straně by to vedlo k tomu, že by Čína byla mnohem opatrnější, protože její vlastní moc je vnitřně ohrožena ekonomickou a demografickou krizí. Na druhou stranu by to znovu zamíchalo kartami na všech frontách, kde působí destabilizace Ruska. Přesto mezi západními vládami panuje pocit bezmoci vůči protivníkům, kteří hrají mimo rámec společných mezinárodních pravidel. Ale právě zde je čas rozhodujícím faktorem. Nedostatek odhodlání Západu dává těm, kteří si přejí nás ovládat – protože o tom to celé je – čas, který potřebují k vybudování svých sítí, vytvoření vazeb, upevnění svého vlivu a zavedení forem závislosti a autority. Čím více času uplyne, tím těžší bude postavit se proti tomuto stále složitějšímu a mocnějšímu projektu.
Putin v roce 2008 s Gruzií, Krymem a Donbasem v roce 2014 a invazí na Ukrajinu v roce 2022 napodobil to, co Hitler udělal od roku 1935 Sárskem, pak Rakouskem a nakonec Sudety v roce 1938. V každé fázi postupu Kremlu jsme měli možnost jej zastavit, pokud bychom měli odvahu – spíše než se spoléhat na přímé oběti Moskvy – a to jsme neudělali. Pokračovat v kalibraci vojenské pomoci Ukrajincům ze strachu ze 3. světové války je způsob, jak opakovat Mnichovskou dohodu po troškách. Tentokrát je to možná pokus vyhnout se zneuctění, ale není to způsob, jak zastavit válku, které se bojíme. Právě naopak. Ve skutečnosti 3. válka již začala a my předstíráme, že ji nevidíme. Předstíráme, že ji ignorujeme o to snadněji, že je mnohem méně přímá a subtilnější, ale stále je to pokračování politiky (feudalizace světa) jinými prostředky. Jasnost nás nutí říci, že pokud se v nadcházejících měsících nepokusíme způsobit Rusku skutečnou porážku, celý svět bude muset počkat, aby se osvobodil od tohoto feudálního úpadku, až se tato nadvláda zhroutí z vnitřního rozkladu. Historie ukazuje, že říše vždy padají tímto způsobem, ale pravděpodobně to bude trvat dlouho, pravděpodobně několik generací. Chceme uvalit na naše děti takové otroctví, o kterém nám Rusko, Írán a Čína dávají jasný obraz, pokud jde o to, jak zacházejí se svými vlastními lidmi?
Zdroj ve francouzštině: ZDE
Diskuse