26. 9. 2024 / Daniel Veselý
Tel Aviv již v minulosti zanechal v Libanonu obrovskou krvavou stopu a vlnu nevídané destrukce, takže jeho nynější údery proti civilním objektům v Libanonu nejsou tak překvapující, vyjma jejich intenzity a většího smrtícího efektu. A není vůbec divu: Netanjahuův “kult smrti” takto cynicky odklání pozornost od svého genocidního řádění v Gaze, kde systematicky sabotoval dosažení dohody o navrácení zbývajících rukojmích, aby pod záminkou ochrany izraelského obyvatelstva na severu rozšířil konflikt do Libanonu - a pokud možno do něj vtáhl Írán a Spojené státy. Izraelské vedení má při své “rekonfiguraci Blízkého východu” nejspíš volnou ruku až do inaugurace nového amerického prezidenta v lednu příštího roku, zatímco mu administrativa Joea Bidena a Kamaly Harrisové zcela ostudně a bezostyšně kryje záda stůj, co stůj.
Navzdory neutuchající proizraelské rétorice řady tradičních sdělovacích prostředků, zejména tuzemských, si pondělní mohutný izraelský útok na Libanon podle tamního ministra zdravotnictví, který není členem Hizballáhu, vyžádal stovky obětí mezi civilisty, přičemž libanonští civilisté byli ve velkém mrzačeni a umírali i minulý týden během pagerového teroristického útoku v režii izraelských tajných služeb. Naopak Západem deklarované “teroristické hnutí” Hizballáh v uplynulém roce převážně cílilo na vojenskou infrastrukturu v Izraeli, aniž by při jeho úderech umírala spousta civilistů.
Válka nízké intenzity mezi Izraelem a Hizballáhem byla zahájena 8. října loňského roku, kdy radikální šíitské hnutí odpálilo řízené rakety a provedlo dělostřeleckou palbu na tři izraelské výspy na Izraelem okupované Farmy Šibá (nikoliv tedy na samotný Izrael), jež si nárokuje Libanon, a to v “solidaritě s palestinským lidem”. Izraelská armáda odpověděla dělostřeleckou střelbou na libanonské území. O den dříve si odvetné izraelské bombardování Gazy v reakci na masakr Hamásu v jižním Izraeli, jejž doprovázelo hromadné zabíjení izraelských občanů vlastní armádou po spuštění Hannibalovy direktivy, vyžádalo životy 300 Palestinců.
Jestliže západní mediální a politický establishment lživě rámcuje konflikt mezi Tel Avivem a Hizballáhem jako nutnou izraelskou obranu před nestátní teroristickou entitou, měl by nejdříve vzít do úvahy poměr vzájemného ostřelování a bombardování, když podle BBC více než 80 procent útoků padá na vrub izraelské armády. Do 6. září, tedy zhruba dva týdny do nynější eskalace bojů, si izraelské údery vyžádaly životy 646 Libanonců, zatímco na izraelské straně palba Hizballáhu usmrtila 32 lidí, jak dokládá infografika katarské televize Al Džazíra. Je tedy zcela zjevné, že údajná izraelská obrana vedla k větší destrukci na libanonském území, přičemž samotný Hizballáh vždy podmiňoval klid zbraní ukončením totální izraelské války proti Gaze.
Ačkoli nelze přesně odhadnout, čeho chce Tel Aviv v Libanonu dosáhnout, některá vyjádření představitelů Netanjahuova kabinetu nám přece jen mohou poskytnout jakési vodítko. Kupříkladu ministr pro záležitosti diaspory Amichai Chikli se nechal slyšet, že Libanon nemůže být vzhledem k silnému postavení Hizballáhu v tamní společnosti definován jako stát a IDF má právo převzít pod svou kontrolu oblasti, z nichž šíitské hnutí odpaluje rakety na Izrael. Podle téhož ministra by měla být “nepřátelská šíitská populace” v Libanonu odsunuta z izraelsko-libanonského pohraničí (to jest téměř třetina z 5,5 milionu Libanonců), kde by Izrael měl vytvořit nárazníkovou zónu.
Ať tak či onak, temný předobraz izraelského týrání Libanonu v nepříliš vzdálené minulosti nám přináší další neklamná vodítka ohledně možné libanonské strategie Netanjahuovy mocenské klaky, jejíž šéf raději na Blízkém východě rozpoutá inferno, než aby stanul před soudem kvůli svým korupčním aktivitám. Každopádně Izrael čeká v Libanonu tragické selhání, a to nejen kvůli faktu, že Hizballáh je daleko těžší váhovou kategorií než Hamás, který IDF už téměř rok nedokáže porazit, natož vymýtit - ale právě kvůli historickému povědomí o vztazích těchto dvou zemí. Ostatně jak by mohl Izrael uspět, když je vznik veškerých “teroristických strašáků” minulých dob a dneška, jako je OOP, Hizballáh či Hamás, logickou reakcí na jeho dlouhodobý útlak (etnické čistky, invaze, okupace..)?
Izrael vstoupil do libanonské občanské války v druhé polovině 70. let, aby vykořenil palestinské hnutí odporu OOP, a to s použitím brutální vojenské síly, třebaže přeshraniční teroristické útoky OOP byly v polovině 70. let na ústupu. První izraelská invaze do Libanonu v roce 1978, jež byla prezentována jako odpověď na palestinský teroristický útok, usmrtila pár tisíc Libanonců a Palestinců, vysídlila několik stovek tisíc lidí na sever země, zatímco jih zůstal pod kontrolou vražedné izraelské proxy (milice majora Haddáda). Po invazi v roce 1978 byly při izraelských útocích zabity další stovky civilistů; podle údajů libanonské vlády počet obětí do srpna 1979 vystoupal na téměř jeden tisíc. V červenci 1981 Izrael opět porušil příměří a zaútočil na civilní cíle v Libanonu. Palestinská odveta vyvolala silné izraelské bombardování. Bylo hlášeno přibližně 450 zabitých Arabů - téměř všichni libanonští civilisté - a šest židů.
V červnu následujícího roku Izrael provedl do Libanonu masivní invazi pod záminkou, že jde o odvetu za pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně, který však provedla organizace Abú Nidála, jež byla tehdy s OOP na kordy. Masivní izraelské bombardování Bejrútu a dalších libanonských měst doprovázené pozemními operacemi IDF připravily během tří měsíců o život až 20 tisíc Libanonců a Palestinců, v drtivé míře civilistů. Nemilosrdné izraelské bombardování Bejrútu izraelským letectvem znechutilo i hlavního izraelského sponzora Ronalda Reagana, který jej označil za “holocaust”. Líčení následků izraelské invaze z pera charitativní organizace Oxfam v roce 1983 až příliš nápadně připomíná dnešní izraelské běsnění v Gaze: “Nikdo se nikdy nedozví, kolik mrtvých je pohřbeno pod pokroucenou ocelí obytných domů nebo rozdrceným zdivem libanonských měst a vesnic.” Tato polozapomenutá zločinná invaze rovněž přispěla k vytvoření Hizballáhu.
Izrael v následujících letech Libanon okupoval, přičemž v roce 1985 se jeho vojska stáhla na jih země za řeku Lítání, kde vytvořila nárazníkovou zónu. Okupace doprovázená četnými zločiny, včetně mučení zajatců, pokračovala až do 24. května 2000, kdy se poslední izraelský voják stáhl za modrou linii, to jest oficiálně uznanou izraelskou hranici. Libanonci považují 25. květen za národní svátek. Poslední konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem proběhl v roce 2006.
Shora uvedené skutečnosti naznačují, že Izrael nemůže vyřešit problém, který si sám vytvořil, a proto je jeho strategie pro Libanon - ať už je jakákoli - odsouzena k fatálnímu nezdaru. Nicméně Libanon vzhledem ke zkušenostem s opakovanými izraelskými invazemi a okupací dozajista nečeká nic dobrého, ba právě naopak.
Diskuse