Vyvažující amerikanista Škvorecký

26. 9. 2024 / Pavlína Antošová

čas čtení 8 minut
Foto: Josef Škvorecký a Lesley Keen, autorka našich Obrázků pro dnešní den (kdysi dávno)

O přínosu Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012) pro českou anglistiku a amerikanistiku nejlépe vypovídají jeho předmluvy či doslovy. Na většině svých překladů totiž pracoval ve dvojici (a to zpravidla  s Lubomírem Dorůžkou, příležitostně také s jinými kolegy), což vzhledem k jeho literární tvorbě a k vytížení i v oblasti hudební publicistiky lze jenom chápat. Jeho překladatelský podíl ale tím pádem přesně určit nemůžeme. Zato průvodní slovo k těmto knihám – vždy výhradně jeho text – upoutává jak hloubkou klíčových sdělení, tak  širokým stylistickým záběrem. Zdroje pro toto krátké ohlédnutí pocházejí z výboru Od Poea k postmodernismu (Proměny americké prózy) (Praha, Odeon a H & H, 1993).

 

Josef Škvorecký psal své analýzy, zahrnuté v této antologii, od konce padesátých do konce let šedesátých. Na první pohled v nich zaujme hojné využívání poznámek pod čarou – prostředku v odborných článcích nutného, ale v populárně naučných textech zdaleka ne častého. Někdy (jako třeba u Ambrose Bierce nebo u Saula Bellowa) se na toto místo dostal dokonce petitem psaný spisovatelův životopis. Hlavně u Bellowova románu Herzog (1964, česky 1968) – vzhledem k mnohovrstevnému myšlenkovému poselství knihy – šlo o prostředek, jímž se paralelní text velmi vhodně zkrátil.

Příležitostně Škvorecký sáhl k heuristické metodě (tedy k technice vlastního objevování pouze s nutnou nápovědou), do níž se úspěšně pokusil vtáhnout čtenáře. Nejprůkazněji to předvedl v uceleném komentáři k výboru z Ambrose Bierce – ke knize nazvané Moxonův pán a jiné povídky (česky 1966). Pro ty Bierceovy tvůrčí postupy, které dodnes působí moderně, vždy teprve na základě předchozího popisu našel pojmenování nebo srovnání, a to i napříč uměleckými odvětvími; nakonec tyto postupy očísloval. Nabídl tak čtenáři spoluúčast na své vlastní hledačské práci.

Paradoxně tradičnějšími metodami se zabýval u Stephena Cranea, přestože tento autor na Bierce  částečně navázal. Komentovaným textem se stal Craneův erbovní román Rudý odznak odvahy (The Red Badge of Courage, 1895, česky 1958). Tentokrát se v doslovu jednalo o přiblížení realismu jako metody, která může čtenáře stále oslovovat. Škvorecký zdůraznil důležitost realistického symbolu (a české čtenářské obci se v podtextu nabídlo srovnání s tehdy nedávnými budovatelskými romány, jež se na něco takového rozhodně nezmohly). Ke všemu ještě – možná poněkud troufale – upozornil na možný zánik realismu v případě slepého a jednostranného přijetí reportážních postupů.

Bezpochyby největší výzvu pro člena překladatelské dvojice – a pak pro autora předmluvy – představoval William Faulkner se svým románem Když jsem umírala (As I Lay Dying, 1930, česky 1967). O myšlenkovém procesu v hlavách postav a o faulknerovské (bytostně syntaktické) podobě proudu vědomí Škvorecký podotkl, že Faulkner „směřuje k co nejpřesnějšímu vyjádření, jenomže čtenáři nepředkládá jenom výsledek usilování, ale usilování celé." Taková formulace by svou přiléhavostí a jasností uspěla i ve zpracování maturitní otázky. Teprve potom se ke slovu dostaly metafory. A překrásné. Jako naprostou nutnost zmínil autor předmluvy čtenářovo tápání „v pralese vět vedlejších." Zároveň však vyzdvihl krásu inspirujícího vyprávění předků, a po ní ty nejnosnější postřehy i umělecké obrazy velkého jižanského prozaika, coby „kousky meteorického železa," a oslavil jejich zasazení „do zlata prstenu dávných civilizací." Amerikanista upozornil širší veřejnost na čekající odměnu, a – současně – víc než zajímavý spisovatel vzdal hold jinému (staršímu a převratnému) spisovateli. Oba se ve vlastní tvorbě zaměřili na malý – vlastně provinční – kout rodné země, oba po několik desetiletí psali generační výpověď; ať už o své vlastní generaci (Škvorecký), nebo s rozpětím ke kontinuitě generací (Faulkner).  

V kontrastu dvou vrstevníků – velkých rivalů, kteří se zároveň vzájemně respektovali – napsal Josef Škvorecký doslov k Hemingwayově knize Pohyblivý svátek (A Moveable Feast, 1964 (posmrtně), česky 1966). Jeho průvodní slovo se pohybuje na způsob sinusoidy, v tomto případě dolů – nahoru – dolů – nahoru. Spodní vlny tvoří nejprve podrobnosti o Hemingwayově tvůrčí krizi, přiblížené s mrazivou přesností až psychologického rázu, a pak výčet nejznámějších případů, kdy se Ernest Hemingway zachoval k jiný literárním osobnostem ne zcela čestně. Jako horní vlny vyvstávají zaprvé terapie psaním (konkrétně předěláváním dřívějších vlastních zápisků), zadruhé schopnost někdejší šťastné chvíle znovu prožít (nikoli na ně jenom vzpomínat). A tato dvojjediná nenápadná příležitost před námi v nynějším elektronickém věku vyvstává ještě naléhavěji než v šedesátých letech.

Při velkém žánrovém rozsahu překládaných textů i doslovů (ale také spisovatelovy vlastní tvorby) nepřekvapí, že se Škvorecký zabýval Raymondem Chandlerem. K výboru nazvanému Třikrát Phil Marlowe (1967) připojil doslov, ve kterém vyzdvihl stylovou odlišnost mezi tímto detektivkářem a právě Hemingwayem, často považovaným za jeho mechanicky přijímaný vzor: „... uvolněná, meditativní Chandlerova věta, plná wisecracků (slovních hříček a vtipů), je něco podstatně odlišného od poněkud neurotického, až rituálního stylu raného Hemingwaye (toho stylu, jímž Hemingway ovlivňoval), poznamenaného válečným traumatem..." V souvislosti s Chandlerovým hrdinou pak Škvorecký zdůraznil, že Phil Marlowe „je chudý" a „bývá často bit." Dvě charakteristiky, které by – opět zejména nyní, při důrazu na viditelné příznaky životního úspěchu – mohly pro svou autenticitu působit dojmem do jisté míry osvěžujícím.    

Svůj doslov k už zmíněnému Bellowovu románu Herzog nazval Josef Škvorecký poznámkami. Byť absolvent filosofie (ve dvouoboru s anglistikou), vyhnul se speciálním termínům. Své vlastní úvahy proložil zvlášť velkým množstvím neformálně působících citátů, aby – zejména u tak náročného tématu – zvýšil čtivost. Když reflektoval chaotické procesy v hlavě literárního hrdiny, cíleně – a (opět) z dnešního pohledu snad ještě užitečněji než z tehdejšího – zahrál na strunu duševního zdraví. Přesvědčivě a úlevně přitom vyzdvihl pošetilost jako veledůležitý životní jev. Ve shodě s oceňovaným židovským prozaikem v ní viděl nezbytný doplněk moudrosti, a při tomto konstatování se vyvaroval pojmu „dialektika" – z hlediska marxismu žádoucího, ale pro svou mnohoznačnost příliš vágního. Zato se několikrát vrátil k přitažlivosti rousseauovského ideálu harmonie i k jeho limitům. V této souvislosti zmínil také „gigantické návraty dirigovaných mas;" všimněme si znovu, že překlad vyšel roku 1968 – a tím pádem v předchozích dvaceti letech by takové (jakkoli obecné) pojmenování nejspíš způsobilo problém.

Své studie ke knižním vydáním amerických autorů dokázal Josef Škvorecký psát tak, aby sám sebe ani zpětně neuvedl do rozpaků. A jedná se o texty výsostně dynamické: Z poznámek pod čarou a z nejednotného pojetí citací vyplývá, že jejich autor při psaní vždy znovu hledal styl – to ale proto, že se snažil svým příspěvkem co nejvíc vyvážit výchozí literární dílo. Jistě počítal s faktem, že jeho paralelní texty četli z velké části studenti anglistiky, jejichž přístup k sekundární literatuře byl v té době omezen. Svými statěmi, které doprovázely dobové edice různorodých literárních děl, těmto mladým lidem tehdy do jisté míry ukazoval cestu. Některé jeho závěry, inspirované tvorbou jiných prozaiků, však mohou i dnešního čtenáře výrazně povzbudit. 

0
Vytisknout
2102

Diskuse

Obsah vydání | 27. 9. 2024