Saúdsko-íránská dohoda nepředznamenává aktivní roli Číny v Perském zálivu

5. 5. 2023

V březnu se Írán a Saúdská Arábie dohodly na obnovení diplomatických vztahů, přičemž Čína hrála roli hostitele rozhovorů. To vyvolalo značnou diskusi mezi tvůrci politik a vědeckou komunitou. Někteří se domnívali, že to naznačuje novou změnu v přístupu Číny k Blízkému východu, který se primárně zaměřuje na obchodní vztahy.

Předpoklad, že se Čína chystá převzít významnější a aktivnější roli prostředníka konfliktu v oblasti Perského zálivu, je však přehnaný. Ačkoli Peking hostil rozhovory, které vedly k dohodě, většina podstatné práce byla vykonána dříve, především Irákem a Ománem.

Pozdní zapojení Číny bylo umožněno také proto, že Spojené státy nemají vztahy s Íránem, což USA ztěžuje vyjednávání dohody.

Účast Číny se podobala jejím dřívějším snahám o zvládání regionálních konfliktů. V letech 2004 až 2007 se snažila překlenout propast mezi mezinárodním společenstvím a súdánským režimem během krize v Dárfúru. Peking pak udělal něco podobného v letech 2013-15 mezi Západem a Teheránem ohledně íránského jaderného programu, což vyvrcholilo Společným komplexním akčním plánem.

V obou případech čínskému zapojení pomohl předem stanovený rámec dialogu a ochota obou stran zapojit Peking.

Diskuse od uzavření saúdsko-íránské dohody se přesunula k tomu, jak by Čína mohla zaručit vztahy mezi oběma rivaly. To však znamená značné přecenění části dohody, která se omezila na obnovení diplomatických vztahů.

I kdyby Čína měla vůli, postrádá schopnost vnutit ji oběma signatářům, v neposlední řadě proto, že mezi nimi přetrvává několik sporů. Patří mezi ně plíživá jaderná militarizace Íránu a jeho protichůdné postoje k občanské válce v Jemenu – ačkoliv existují náznaky, že obě strany možná začínají nacházet nějakou společnou řeč.

I když Čína nedokáže zajistit budoucí stabilitu, existují dostatečné pobídky uvnitř regionu, které by to mohly umožnit.

Írán a Saúdská Arábie měly dobré důvody k dosažení vzájemné dohody. Na saúdské straně existuje pocit, že Washington se stal méně spolehlivým. Rijád si zároveň uvědomuje, že diverzifikace vztahů není špatná věc – obchodní vazby Saúdské Arábie s Čínou v posledních dvou desetiletích výrazně vzrostly.

V letech 2005 až 2022 činily čínské investice v Saúdské Arábii 12,78 miliardy dolarů, ve srovnání s 4,72 miliardami dolarů v Íránu.

Írán se mezitím potýká s ekonomickými problémy. Mezi lety 2012 a 2021 se jeho HDP snížil téměř o polovinu, z 644 miliard dolarů na 360 miliard dolarů, což ještě zhoršily sankce. Čelil také rozsáhlým protestům proti zabití Mahsy Amini v policejní vazbě v roce 2022, což jej přimělo zakročit proti demonstrantům.

Ve srovnání se Saúdy má Írán méně dostupných alternativ. Přestože před dvěma lety podepsal investiční smlouvu s Čínou, nic nenasvědčuje tomu, že by vedla k nějakému podstatnému zvýšení dostupných zdrojů. To, že Čína hostila diplomatické rozhovory se Saúdy, mohl být způsob, jak Írán udržet v zorném poli Pekingu.

Dohoda obou stran o zapojení Číny potenciálně sníží část rivality v Perském zálivu a zároveň naznačuje, že Peking si možná uvědomuje, že jeho rostoucí ekonomický profil s sebou přináší politické důsledky.

Čína se už dlouho snaží nezaplést se do regionálního napětí a konfliktů. Ukazuje se však, že je to těžší, než se zdá. Po summitu Rady pro spolupráci v Perském zálivu s Čínou v prosinci 2022 společné prohlášení zopakovalo dlouhodobou podporu GCC nárokům Spojených arabských emirátů na ostrovy Tunb a Abu Musa. Teherán si tyto ostrovy také nárokuje a po oznámení si předvolal čínského velvyslance.

Zdá se, že Číňané jsou nyní pozornější k napětí v oblasti Perského zálivu. V předvečer své návštěvy Perského zálivu v roce 2021 zveřejnil tehdejší ministr zahraničí Wang I čínský pětibodový plán. Poukázala na potřebu kolektivní a regionálně vytvořené bezpečnosti v Perském zálivu. Wang poukázal na potřebu "mechanismu důvěry" spolu s "bezpečností ropných zařízení a námořních tras".

I když je pozoruhodné, že Čína byla zapojena do závěrečných fází obnovení diplomatických vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem, je důležité nepřehánět ani povahu dohody, ani roli Číny v regionu. Další regionální konflikty, například v Sýrii, Izraeli a Palestině, Libyi nebo Jemenu, pravděpodobně zůstanou mimo čínskou intervenci.

Dokud budou znesvářené strany a jejich externí podporovatelé pohlížet na současné přínosy pokračujícího konfliktu jako na převažující nad náklady na jeho ukončení, nebude pro třetí stranu, jako je Čína, zprostředkování atraktivní. Pokud Peking usoudí, že působení jako prostředník může pomoci zlepšit jeho postavení, může dojít k závěru, že nedosažení úspěšného výsledku by mohlo poškodit jeho širší regionální důvěryhodnost.

Dokud budou saúdsko-íránské vztahy vnímány jako na vzestupné trajektorii, bude to prospěšné jak jim, tak Pekingu a jeho regionálnímu postavení. Pokud by se však začaly zadrhávat nebo zhoršovat, mohlo by to být pro čínské fušování do regionální politiky nepříznivé.

Možná z tohoto důvodu se Peking dosud vyhýbal přijetí trvalejšího a angažovanějšího přístupu vůči oběma regionálním rivalům.

Zdroj v angličtině: ZDE