Británie: Korunovace byla příležitostí k reformě a modernizaci monarchie. Byla promarněna
5. 5. 2023
Jádrem sobotní korunovace Karla III. je zcela záměrný národní podvod ohledně náboženství. V některých ohledech se tento podvod skrývá na očích a nepřitahuje pozornost. Předkorunovační spekulace se místo toho soustředily na banálnější věci - Camillu, Harryho, Meghan - nebo na obecnou popularitu monarchie v době po Alžbětě. Ale až budete sledovat a poslouchat samotnou korunovaci, náboženský podvod bude těžké přehlédnout - a ještě těžší mu uvěřit, píše Martin Kettle.
Mnozí budou instinktivně chtít být ke korunovaci velkorysí a nebudou chtít kazit oslavu. V tomto duchu by bylo lze víkendový rituál označit za historickou přetvářku, která mnohé potěší a nikomu nijak zvlášť neuškodí. Kdyby byli silnějšího ducha, což by měli být, pokud jde o událost, která nevyhnutelně říká tolik o této zemi sobě samé a světu, mohli by místo toho nazvat rituál tím, čím je: lží v srdci britského státu.
Tou lží je, že Británie je praktikujícím křesťanským národem a že ji definuje a drží pohromadě zavedené protestantské náboženství, jehož ztělesněním je monarcha. Toto tvrzení mohlo být pravdivé v 18. století. V Británii roku 2023 je prostě nepravdivé. Protestantské tvrzení však zůstává neoddělitelné od moderní korunovace. Strach ze změny pravděpodobně vysvětluje, proč se sobotní ceremonie vůbec koná. Karel III. je již několik měsíců králem a k potvrzení této skutečnosti není ze zákona nutná žádná korunovace.
Ti, kdo korunovaci plánovali, měli skutečně na výběr. Mohli být odvážnými reformátory. Mohli z korunovace odstranit protestantskou převahu, demystifikovat některé části obřadu a dát národu jasně najevo, že král se zasazuje o spravedlnost, toleranci a náboženskou svobodu. Před mnoha lety se zdálo, že Karel je ochoten jít tímto směrem.
Místo toho plánovači korunovace střežili protestantský nárok jako korunovační klenoty. To zajistilo, že ústřední klam zůstává zachován, a to i přes některé povrchní změny v ceremoniálu, které byly provedeny od poslední korunovace v roce 1953. Výsledek je velmi konzervativní. Nebyly učiněny žádné významné ústupky návrhům, že by se korunovační rituál měl rozmělnit, přetvořit - nebo dokonce opustit. Je to hloupá a odhalující chyba.
Pokud o něčem z toho pochybujete, pozorně si prohlédněte 42stránkovou autorizovanou liturgii pro korunovační obřad, kterou minulý týden zveřejnila anglikánská církev. Jedná se o vysoce informativní dokument, který přesně stanoví, co se bude v opatství od 11 hodin dopoledne dít. Činí tak slovo po slově, pečlivě vypracováno, krok za krokem, gesto po gestu a s užitečnými doprovodnými vysvětlivkami.
V sobotu se bude hodně mluvit o pluralitnějších aspektech korunovační bohoslužby v roce 2023, stejně jako o dalších změnách, které jsou pro Karla osobnější. Židovští, muslimští a další náboženští představitelé budou mít vedlejší role. Národy Spojeného království budou mít chvíle v centru pozornosti. Zazní zpěv ve velštině a řečtině. Nekřesťané budou mít své role při předávání královských regálií. Náš první britsko-asijský premiér přečte lekci. To vše je vítaným poselstvím národní inkluzivity.
Většina z toho je však jen dobře míněná výzdoba. Ve dvou ústředních okamžicích korunovace totiž převezme vládu přetvářka. Inkluzivita drobných změn může být míněna vážně. Nemůže však konkurovat institucionální výlučnosti, která dominuje zbytku bohoslužby, včetně jejích vrcholných rituálů. V jednom z nich inkluzivita naráží na anglikánskou zeď. Ve druhém se ztrácí ve feudální frašce.
Anglikánskou zdí je složení korunovační přísahy. V poválečných korunovacích to byl klíčový moment. Obsah přísahy byl stanoven zákonem v roce 1688. O tom, co se v přísaze píše, nejsou žádné nejasnosti. Karel se musí prohlásit za věrného protestanta, zavázat se k zachování protestantského nástupnictví a přísahat, že bude podporovat postavení anglikánské církve jako zavedeného náboženství v Anglii.
Podobný pocit anachronismu se vztahuje i na feudální frašku, která je součástí korunovace. Ta přichází později, po přísaze, kdy arcibiskup z Canterbury za zástěnou pomazává Karla svatým olejem, zatímco sbor zpívá Händelovu skladbu Zadok the Priest. Tato sakrální část korunovace má hluboké historické kořeny, ale to má i pálení čarodějnic. Pomazání krále dnes britského panovníka zcela odlišuje nejen od občanů Británie, ale i od všech ostatních korunovaných hlav států v Evropě.
Jazyk pochází z jiné doby. V nově sepsané modlitbě před pomazáním arcibiskup požádá, aby byl lid požehnán "královským knězem" a stal se "svatým národem". Poté arcibiskup tiše promluví (podle liturgie) a osloví Karla III. slovy, která by ocenil sám Karel I. V modlitbě se objevují i slova, která by se mu líbila. Má být "pomazaným, požehnaným a posvěceným králem nad národy, které ti Pán, tvůj Bůh, dal vládnout a spravovat".
To je konstituční monarchie ve své nejméně moderní a nejzarputilejší feudální podobě. V sobotu ji posílí navrhovaná pocta lidu. Zde arcibiskup vyzve shromáždění a ty, kdo budou přihlížet doma, aby "vzdali hold" králi.
Liturgický dokument to představuje jako pokrokovou reformu, neboť při předchozích korunovacích vzdávali hold pouze šlechtici. Ve skutečnosti, protože žádá veřejnost, aby potvrdila své podřízené postavení poddaných, a nikoli rovnoprávných občanů, je to naopak.
Toto rozhodnutí je typickým příkladem selhání britského státu, který za Karla stejně jako za jeho matky nenašel způsob, jak získat souhlas s reformou monarchie. Výsledkem je, že tato korunovace neznamená začátek nové éry. Je pouze pokračováním té staré. Šanci dělat věci rozumněji promarnili nejen král a arcibiskup, ale i my ostatní.
Diskuse