Jsme ještě schopni vnímat individuální bolest člověka?
6. 5. 2023 / Pavel Veleman
(Věnováno osmi tragicky zemřelým bratřím a sestrám v největší tragédii v této skupině občanů od vzniku České republiky)
Pozn. JČ: Např. skotská vláda podniká velmi efektivní kroky proti
bezdomovectví ZDE.
"To místo znám úplně přesně. Byly to staré rozmlácené buňky údajně patřící SŽDC, ovšem na pozemku městské části Brno střed a roky se nikdo nezajímá o jejich odklízení. Přespávali tam lidi bez domova. Lezli tam rozmláceným oknem kde na jedné straně byly mříže pryč. Chodila jsem tam krmit kočky, co tam taky žili v blízkosti té buňky. Vykastrovaly se a vrátily protože byly plaché….." píše v komentáři pod krátkým článkem o smrti osmi OBČANŮ této země v internetové diskusi jedna čtenářka. Místo této tragédie Policie ČR ohradila až po dvou dnech a ještě včera večer tam mohl každý dojít a pomalu se procházet v pachu po ohořelých tělech. Zážitek k nezaplacení.
Je ohromující - do jakého sadistického stavu bezcitnosti se dostává česká společnost v této době. Necitelnost, opovržení, přezíravost, nulový přehled a znalost problémů této sociální skupiny, prostě česká rakovina tvrdosti a hloupostí již metastázovala do srdcí a mozků velké většiny občanů. Tito lidé lidé bez domova jsou pro nás vlastně spíše obtížný hmyz, anonymní, otravující lágrový muselman, na kterého se musí dívat cestou do práce za svým osobním úspěchem a kariérou. Raději odvrací zrak, případně si ještě slovně nebo fyzicky kopne.
"Nebudeme se dívat na falešné výčitky našeho individuálního úspěchu. Za vše si mohou sami, jsou to "nepřizpůsobivá strašidla", kterých se bojíme. Falešný soucit? To tak, to by mi ještě chybělo. Dobře jim tak, fetkám a opilcům. Měli přece stejnou šanci jako já. A už dost, běžím na konferenci o technikách současného managementu řízení lidských zdrojů…."
Jak se to stane, že najednou člověk ztratí jakýkoliv respekt k své osobě a přistoupí na cestu sebezničení? Tuto otázku si často pokládám, když se snažím oslovit lidi bez domova. Zrovna včera mi sdělil jeden muž na lavičce v parku:
"My o Vás víme v tom neziskovém sektoru, jste moc hodní, ale Vy nás nezbavite toho zla, který žijeme v systému (předraženost ubytování, exekuce, obrovský vliv mafie chudoby, která profituje na celém našem neštěstí). Vy nám pomůžete trochu materiálně, dáte nám paštiku nebo deku, ale stejně nemáte žádnou větší moc. My to vidíme, když s námi obíháte všechny možné úřady. Sledujeme, že jste stejně bezmocní jako my, chápete, pane Pavle? Já stejně nakonec musím jít do Holešovic, když potřebuju peníze na ruku a jako otrok stát a čekat - kdy přijede autobus, ze kterého vyskočí obchodníci s lidmi a chudobou a vezmou mne na nějakou stavbu milionáře, kde celý den dřu na černo a večer mi dají nějakou tu pětku a víc než půlku pohltí celý systém korupce, který z toho těží. A to Vy při vší úctě, pane Velemane - nezměníte…."
Má pravdu, a tak ze zoufalství aspoň píši tyto své úvahy, abych se mohl lidem na ulici nebo na zaštěnicovaných ubytovnách s dětmi, lidem většinou velmi laskavými, kteří ocení každé slušné slovo - podívat do očí. Ten návrat zpátky je v současném naladění veřejného a politického prostoru prakticky v ČR nemožný a opravdu není co funkčního nabídnout těmto lidem, kromě prekarizované práce za minimální mzdu, která jim zvedne životní úroveň o maličký kousek, prakticky o nic a ještě zažijí navíc šikanu a hrubost zaměstnavatele.
A tak raději zmizí do anonymity davu, kde mají alespoň svobodu pohybu, svobodu času, svobodu kecu a postupně s pomocí drogy - to ulevné vytěsnění všech obrovských osobních problémů a během několika měsíců se stáváš jiným člověkem - člověkem zapomnění, člověkem s vytěsněnou minulosti, člověkem bez jakéhokoliv budoucnosti, frontovým vojákem každého dne…Ale pořád jste člověkem, žádným nepřizpůsobivým parazitem, jak Vás nazývají Ti, kteří nejvíce z tohoto systému chudoby těží.
Ta nízká kvalita života nízkopříjmových skupin v této zemi, jejich bezmocnost před nefunkčním státem a celodenní - nesnesitelný stres vede vědomě a hlavně nevědomě k přestoupení této pomyslné čáry ztraceného smyslu a naděje v snesitelnou každodennost a propadnutí k životu stále většího počtu lidí života/ulice, který pochopitelně nejde žít déle než dvě, tři sezóny a následuje předčasná, zbytečná smrt. Tato moje zkušenost potvrzovaná každodenním setkáváním a prací s klienty se stává nejsmutnějším faktem této doby. Toto lze řešit pomocí cílené a funkční sociální politiky a není potřeba mít k tomu diktaturu. Toto tvrdit - je hanebná, alibistická lež mého maloměšťáckého sobectví.
Ono totiž mít dvě práce a stále žádné peníze, stále jen společensky selhávat, upomínky, žaloby, stále dokola Vás systém peskuje jako rodiče, partnera, občana, zaměstnance. Což je strašný společenský výsledek země, která je za Ruskem druhá v systémové korupci dotací svých oligarchů.
A paní političky a politici: Probuďte se! Reálný život je úplně někde jinde! Ale Vy to přece vše víte, Vám to totiž velmi vyhovuje - rozděl a panuj A to je na tom celém příběhu nejstrašnější.
Doufám, že těch osm "hořících keřů" tentokrát ne politického, ale existenčního útlaku jara 2023 v ČR - má již klid. Čest jejich památce. ❤️
Diskuse