Umění nám nedává rady

19. 7. 2019 / Jiří David

 
Takže zde jsou: narativ, prekarizace, gender, postkoloniální, CO₂, globální, postkapitalismus, explicitní, bílá kostka, strategie, stereotyp, utopie, vize, akcelerace, typologie, marginální, postpraktika, aktivismus, feminismus, queer, alternativa, komerce, OFF, workshop, RUV, kánon, osmdesátky, devadesátky, nulté roky, antropocén, neomarxismus, antropocentrismus, spekulativní realismus, objektově orientované ontologie, fenomén, xenofobie, status, klima, korektní, dystopie, postapokalyptický, manipulativní, dekontextualizace, postpravda, postprodukce, podcast, sociálně angažovaný, vyhoření, úzkost, insomnie, neologismus, hyper-cokoliv, hashtag, diskurs, neoliberální, epistopolitický, ekofikce, open call, konstrukt, péče, toxický, grant, preskriptivní etika, postinternet, akceleracionismus, hybridizace, altermoderna, postkonformismus, dematerialismus, spektakulární, komodizace, korektnost, ideologie, produkce, reprezentace, toxický, virál a participace.

Po tomto výčtu pojmů se zdá, že už nelze napsat aktuální text týkající se současného umění. Proto se jen pokusím prostě říci, co pro mne umění dnes znamená.

Mám rád silné a prosté umění, stejně jako umění chytré, plné intelektu a jiskřícího uvažování.

Umění pro mne není předem daný předurčený soud. Není pro mne ani bojem mezi odlišnými sociálními bublinami.

Umění je pro mne schopností formy, která láme jazyk, jenž se už stává vlastním obsahem, aniž by se však ztratil jeho význam. Je pro mne rovněž i souhrnem intuicí v momentě udržitelné srozumitelnosti, je tedy spíše objevem než konstrukcí, neboť je-li něco nepochopitelné, vůbec to neznamená, že je to méně skutečné.

Jinými slovy, smysl není konstrukce, ale objev.

Umění není o srozumitelnosti, umění vytváří prostor srozumitelnosti.

Umění je tak zároveň způsobem myšlení skrze vidění, nikoliv však jen slovní zásobou vědění.

I proto není nikdy objektivní, přesto nezohledňuje pouze subjekt jako nasycení autenticity.

Umění je pro mne experimentálním územím, ve kterém se nabízejí nečekaná srovnání, ale i možnosti pro setkávání s použitím výkladů, a přitom je neustále o pohyblivém procesu hledání formy.

Proto nadále věřím i v ono již okřídlené sdělení, že „intenzita si najde formu“.

Takto definovanou intenzitu v umění chápu i jako neočekávatelné riziko, stále má pro mne svou původní mohutnost i jasnost.

Přesto věřím i v umění, jež je permanentním konkursem na marnost. V marnost, jež není pouze synonymem pro nicotnost, ale pro marnost, v níž je zároveň síla vzdoru i pomíjivosti a touha po ztracené citlivosti, dotyku ale i bezprostřednosti. Kdy touha je nevědomá, a proto v ní není žádná negace, nestará se o osobní identitu a je nezávislá na interpretacích. Něco jako jasně vnímaná chuť či vůně, která je naprosto nezaměnitelná, zmizí však, jakmile se ji pokusíme přesně pojmenovat a jejíž smysl nám ve své plnosti vždy uniká a vždy unikat bude. Něco, co má smysl jen do okamžiku, kdy o tom nic nevíme, kdy vidíme nevnímatelné.

Jak však přenášet toto mé vědomí do dlouhodobé role pedagoga na vysoké umělecké škole?

S vědomím, že kvalitu pedagogů určují nároky studentů a souběžně kvalitu studentů určuje kvalita pedagogů?

Jak následně sdělit, přenést tuto mou osobní sumu zkušeností, jež je zároveň ve své podstatě nepřenosná a zároveň neustále sebe zpochybňovaná, na studenty a zároveň se jen naučeně neopakovat?

Navíc se o to pokoušet například s jistou otevřenou poutavosti, jež lépe přitahuje pozornost, od umanutých obsesivních stavů, stresů, depresí, malomyslností až po veřejné artikulace?

Nevím, a zdánlivě paradoxně současně nevím, jestli to chci vědět. Neboť se domnívám, a vlastně i věřím, že neexistuje žádný manuál, návod, který by stoprocentně splňoval či vybízel k nějakému plnění.

Není žádný univerzální, provždy daný prostředek. Můžeme se k sobě pouze přibližovat a vnímat jednotlivé odstíny, jemné rozdíly.

Vždy jsem během svého působení v roli pedagoga bedlivě dbal na situace, které nebudou návodné, dogmaticky vnucované nebo nátlakové či manipulativně pravdivé. Bytostně tím odmítám jakoukoliv pasivní agresivní instrumentalizaci různých světových problémů a tendencí, jež vedou většinou vždy k ideologizaci a následně k názorovému kýči jak politickému, filosofickému, sociologickému.

Může být však opakem cesta sebeobnažující introspekce? Nevím, ale pro mne osobně určitě přijatelnější s veškerými riziky, jež nutně přináší.

Co však s věkem? Je nějaké hodnotové kritérium, jež určuje pro jednotlivé osobnosti, dokdy lze profesně provozovat roli pedagoga? Je současná tendence být věkem a zkušenostmi co nejblíže svým studentům zásadní? Proměňuje se natolik intelektuální prostředí, jež už vyžaduje shodný jazyk dorozumění pro porozumění? Je však toto porozumění nezbytnou výsadou, nebo momentální pohodlností?

Jako pedagog svého věku a svých nabytých zkušenosti se nemohu a ani nechci křečovitě držet podobných tendencí. Zní to možná úměrně alibisticky a znevýhodňuje mě to vůči mládí, ale jak jsem zaslechl od profesora Halíka, mládí je dispozice charakteru, nikoliv pouze věku.

Zároveň každým dnem zpochybňuji vlastní empirii. Stále si totiž myslím, že i umělecké školství je více o individuálním empatickém poznání, než o široce věkově sdíleném mejdanu.

Přesto mne celý můj profesní život naplnění pojmu sdílení vnitřně a hluboce zajímá. Ne však z hlediska povrchní pospolitosti, poplácávání se po ramenou, halasného vysedávání u piva, tiššího u kávy, vína a všudypřítomných pohledů, ideově tabulkových direktivních či vynuceně rámcových setkávání apod. Tato „masovost“ mne vždy odpuzovala, stejně jako spartakiády nebo nadiktované (kýmkoliv) pochody za mír.

Sdílení je pro mne svobodné intimní pouto, se kterým se musí zacházet velmi opatrně, aby se nestalo příliš esteticky a subjektivně hermeticky uzavřeným, anebo naopak, aby se nestalo pouhou obnaženou politickou atrakcí spojenou se společenskou objednávkou.

Obě tyto polohy svým způsobem postupně mohou totiž navádět k aroganci, přehlížení, pohrdání i k jakési formě svrchovanosti. Nastolují se pak typy agresivní a narcistní identity dominantních skupin, které mají tendenci nastolit hegemonii ve snaze vštěpovat druhým obraz podřízenosti. Něco na způsob agelastů, tedy těch, co jsou obsesivně až vtíravě incestně posedlí sami sebou, a tím proklamují rádoby univerzální pravdu svého já, a zároveň se utvrzují o vlastní morální nadřazenosti.

V našem konkrétním prostředí uměleckého provozu, ale už i v samotném základu uměleckého vysokého školství, se tyto projevy s pýchou zavrtaly hluboko pod naši kůži a je velmi obtížné a skoro nemožné je argumentačně znehodnotit, aniž byste se nestali nepřáteli. Nutně tak přichází pojmová krize a s ní nastupující všechny možné odvozeniny (deriváty) konvence (konfekce), jež se rychle transformují v pouhý konformismus, v nový způsob konzervativismu.

Nezbývá než aktivně čekat, přibližovat čas zhroucení, kdy samotné zhroucení je již přítomno v počátku čekání, na jehož konci je záchrana v nově přicházející nezvratné nevědomosti. Nevědomosti, jež není synonymem pouhé novosti či nečekanosti, ale spíše směřuje nebo setrvává v čiré nepřítomnosti.

Ano, i takto se snažím naše studenty motivovat, tedy nabízet spíše úvahy o otevřených Wittgensteinových pojmech. Tedy takových, které nelze přesně vymezit a které jsou si jenom podobny. Hledáme tak společně – a společně jsme si při tomto hledáni rovni – znaky, podle kterých by se dala naše práce posuzovat jako umělecká, a to i u těch, které nemusejí mít například žádný zavazující společný formální, ale ani obsahový rys.

Hledáme prostory pro porozumění, za jakých podmínek se umělecké dílo definuje provozem umění a umělecký svět uměleckými díly.

Hledáme odpovědi na to, zda umělec, který předem likviduje estetický rozměr díla, se příliš nespoléhá na prodejnost etického poselství a vlastní popularity.

Lze tedy přijímat či soudit umělecké etické gesto z estetického hlediska?

Dáváme tak možnost i blasfémii, nebrat se smrtelně vážně, umět se sám sobě vysmát, zpochybnit se. Zdůrazňujeme onu možnou lidskou schopnost pohybovat se svobodně v prostředí průsečíků různých vrstev pravd a jejich závislosti na časovosti.

Umění nám nedává rady. Nechceme a nemůžeme reformovat život. Učíme se „jen“ a – znovu opakuji – skrze umění vědomé nevědomosti.

Nebráníme však ani těm, kteří chtějí a vidí smysl v aktivní či aktivistické spolupráci se společností, i když následně nemohou zabránit tomu, aby se do ní sami začlenili.

Akcentujeme i studenty, kteří zůstanou vůči této společnosti svobodni, i když nelhostejni.

Pohybujeme se samozřejmě i v nesamozřejmých nejistotách.

Jednou z nich lze jistě označit i způsob či důraz na vnímání tvaru, barvy či kompozice.

Forma, jež zohledňuje, navazuje, proměňuje, převrací a zdůrazňuje, je pro každého jedince, v tomto případě pro studenta, zcela v jeho dispozicích a možnostech. Může být jak figurativní s plnou odpovědností, již si vyžaduje, může byt nefigurativní se stejnou intenzitou, tak jako nemateriální, když je relevantní důvod.

Snažíme se tak předem neuzavřeně a vzájemně pochopit i onu skutečnost, že jakékoliv umělecké dílo se definuje uměleckým světem a umělecký svět uměleckými díly, které však nezavazuje k žádnému předem definovanému způsobu života.

Snažíme se rovněž vnímat realitu, kdy se i každý nečekaný a důležitý experiment časem mění a rozptyluje v jistý druh konformity, neškodné konvence, ne-li konzervativismu, až do své smrti.

Na závěr si dovolím citovat V. V. Štecha z roku 1938: „Všechno je nutno vyvidět. Nelze nic vymyslit. Co si nevykoukáš, to ti nepatří. Zrak nenahradí žádná úvaha a žádná teorie. Vědomosti mohou jen rozmnožovat sílu objevitelského zraku, ale nenahradí aktivní prožívání. Naše poznání je smyslové. V tom je právě i dilema oboru, že nikdy nelze převésti nazřené zcela do slovníku. Zachytit názor do vět, které by kryly vlastnosti formy. Překlad je vždy čímsi jiným, než originál. Nikdy však nebudeme zcela imunní.“