Nastane brzy čas na klimatickou emigraci?

18. 7. 2019 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Je velmi frustrující sledovat, jak trestuhodně tuzemští politikové a novinářští dinosauři přistupují ke klimatickým změnám, jež pomalu, ale jistě začínají deformovat tvář české krajiny. Vedro a sucho vyvolané globálním oteplováním urychluje decimaci našich lesů či spíše jednotvárných smrkových monokultur a dlouhodobé stupidní zásahy do krajiny přispívají k nehostinnému suchu. Pravda, ani světoví lídři si v tomto ohledu nevedou o moc lépe, a proto vyvstává otázka, co si s tím počít – nebo kam se vrtnout, naplní-li se chmurné prognózy klimatologů.

Přiznám se, že mi česká krajina nikdy nijak zvlášť neimponovala, protože nesplňuje kritéria evropské divočiny: je protkána hustou komunikační sítí a je poměrně dost osídlená. Převážně smrkové porosty jsou v mých očích směšnou parodií na skutečný les, který je nesmírně složitým organismem a který nelze svázat krátkozrakými ekonomickými hledisky. Vždy mne to instinktivně táhlo na východ – na Slovensko, Ukrajinu, do Rumunska či Albánie, kde se v horách a neprostupných hvozdech prohání divoká zvěř a kde je respekt vůči přírodě zcela automatickou záležitostí. Právě tento nezbytný respekt vůči českým horám a lesům jednoduše postrádám.

Nakonec jsem zakotvil v jihovýchodním cípu Polska v blízkém sousedství Ukrajiny a Slovenska; v oblasti magických polonin – v kraji čarokrásných podhorských luk porostlých tajemnými bylinami a smíšených lesů protkaných změtí nespoutaných potůčků a řek, kde můžeme obdivovat letité buky a jedle i staré ovocné sady. Téměř nerušeně zde žijí všechny divoké šelmy, zubři, bobři či vzácné ptactvo a hmyz, což přitahuje pozornost fotografů i filmařů z celého Polska a sousedních zemí. Jedná se o relativně neposkvrněnou přírodu, kde klimatické změny nejsou tak patrné jako ve vybetonované a chemií trávené české krajině. Řídce obydlená krajina je pak příslibem velkolepé noční podívané, kdy je obloha posetá tisíci hvězdami, jež u nás nemáme šanci spatřit pouhým okem.

Ano, i zde - snad vyjma Běščadského národního parku – se těží dřevo a kácejí lesy včetně památných buků a ztepilých jedlí, provádějí se necitlivé zásahy do krajiny a realizuje se zbrklá zemědělská činnost; leč v mnohem menší míře než v Čechách. Na starém kontinentě a pomalu i v nejodlehlejších místech planety však jen stěží nalezneme naprosto nedotčenou divočinu; ta snad existuje pouze v nejvzdálenějších koutech naší fantazie. Naše civilizace je ve své sebedestrukci natolik hamižná, že se nezastaví prakticky před ničím.

Běščady – to je pohoří zasutých běsů a kouzel s pohnutou historií; pohoří, odkud byly po 2. světové válce vysídleny desítky tisíc osob převážně ukrajinské národnosti, obviněných z kolaborace s banderovci. Spousta zdejších vesnic osiřela a zpustla, přičemž příroda si vzala zpět to, co jí bylo kdysi ukradeno. Je to paradox, když si uvědomíme, že nacionalistická a xenofobní polská vláda, která ničila vzácný ekosystém Bělověžského pralesa, než jí Evropská komise přiložila nůž na krk, alespoň v tomto polozapomenutém kraji realizuje daleko rozumnější ekologickou politiku než naše nominálně demokratické vlády kupříkladu v šumavských lesích.

Na klimatických změnách – či klimatickém rozvratu, chcete-li – je nejděsivější jedna skutečnost. Neexistuje místo, kam před nimi/ním utéct. Jestliže budeme pokračovat ve stávajícím sebevražedném kurzu, kdy bezstarostně kráčíme vstříc propasti, stanou se i tato útočiště nehostinnou pustinou. Hovoříme o relativně blízké budoucnosti: jestliže nedojde k masové mobilizaci, lidská civilizace přestane v půlce tohoto století existovat. Není proto od věci se pomalu připravovat na emigraci do míst, okolo nichž plíživá klimatická katastrofa prozatím jen nesměle našlapuje. Mám totiž neodbytný pocit, že veškeré klimatické aktivity budou úspěšné pouze tehdy, nastane-li zásadní reforma, či raději pád systému, který v první řadě ničí všechno živé kolem nás. A to je značně obtížný až nadlidský úkol.

2
Vytisknout
11890

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2019