Levicový extremismus: Podceňované nebezpečí

3. 11. 2025

Levicový extremismus je nevlastním dítětem výzkumu extremismu. Ve srovnání s pravicovým extremismem a islamismem existuje poměrně málo vědeckých publikací. Málokterý badatel se tomuto tématu věnuje. Existují pro to pochopitelné důvody. Pravicový extremismus způsobil v Německu mnohem větší škody než levicový. A ve srovnání s islamismem je levicový extremismus považován za méně nebezpečný – přinejmenším od konce RAF. Představa, že násilí levicových extremistů je namířeno výhradně proti věcem, nikoli proti lidem, je stále rozšířená.

To by se však mohlo změnit. Úřad pro ochranu ústavy již řadu let zaznamenává na levicově extremistické scéně stálý nárůst – naposledy to bylo necelých 40 000. Výrazně vzrostl také počet trestných činů: mezi lety 2023 a 2024 se zvýšil o téměř 40 %. I když se počet levicově extremistických násilných činů v loňském roce snížil, "násilnecké" spektrum stále zahrnuje více než 10 000 lidí, uvádí Úřad pro ochranu ústavy. Úřady navíc varují před radikalizací malých sítí a osamělých pachatelů – jev, který lze pozorovat i v jiných evropských zemích.

Anarchisté a komunisté

V podstatě na tomto vývoji není nic překvapivého. V západních demokraciích se v posledních letech vyostřily sociální a politické konflikty, z nichž "těžily" všechny formy extremismu – včetně levicového. Obecný diskurs se v mnoha zemích zároveň posunul doprava. Pro mnoho levičáků je to existenční hrozba, která také nahrává mobilizaci levicového extremismu.

Levicově extremistická scéna se tradičně skládá především z anarchistů a komunistů, kteří prosazují vizi totalitně-rovnostářské společnosti – i když různými způsoby. Zejména v posledních letech se však levicově extremistické prostředí stalo mnohem složitějším: obrozující se antiimperialismus usiluje o blízkost k islamistickým aktérům – zejména v otázce Palestiny; "identitářští" levičáci se zaměřují na útlak sexuálních menšin; a ekologicky orientovaní "kritici kapitalismu" vidí hlavního nepřítele v růstu a technologii.

Je proto naléhavě nutné se opět více zaměřit na levicový extremismus. Na základě aktuálního vývoje lze odvodit nejméně čtyři scénáře, ve kterých by levicový extremismus mohl vést k politicky motivovanému násilí a dokonce k terorismu – nebo se tak již stalo.

Scénář 1: Antifa

Jedno z největších nebezpečí pochází od autonomních skupin, které si často říkají "Antifa". Jedná se o volně propojené sítě, které jsou aktivní po celém Německu – a mezinárodně – již desítky let. Přestože Antifa není klasickou organizací, její stoupenci sdílejí společnou identitu, jsou spolu v kontaktu a uchylují se k podobným taktikám. Jejich deklarovaným cílem je postavit se proti obrodě fašismu brzy a rozhodně – téměř vždy prostřednictvím otevřené konfrontace.

To lze vidět v útocích na osoby a stranické kanceláře klasifikované jako "fašistické", v rozvratných akcích na akcích jiných organizací nebo jako "černý blok" na demonstracích "proti pravici". V minulosti, zejména ve východním Německu, to opakovaně vedlo k nepokojům mezi levicovými a pravicovými extremisty, při nichž bylo obtížné objasnit, kdo je za násilí zodpovědný.

Definice fašismu u Antify je tak flexibilní, že se oběťmi pravidelně stávají i policisté, státní úředníci a konzervativní politici. V posledních letech se však AfD dostává stále více do centra pozornosti. Od roku 2015 je strana zdaleka nejčastějším terčem politicky motivovaných útoků – jak v případě škod na majetku (např. kanceláře či vozidla), tak fyzických útoků na představitele strany a účastníky volební kampaně. Z 1 400 útoků na politické strany v roce 2023 jich podle BKA více než polovina směřovala na AfD. Tam, kde bylo možné podezřelé identifikovat, pocházeli v naprosté většině případů z prostředí Antify.

V příštích dvanácti měsících by se ochota použít násilí mohla opět výrazně zvýšit. V pozadí je rostoucí popularita AfD. V nadcházejících zemských volbách ve dvou východoněmeckých spolkových zemích má strana dobrou šanci stát se nejen nejsilnější silou, ale také převzít vládní odpovědnost. Z pohledu Antify by to nebylo nic menšího než fašistické uchvácení moci – a scénář, kterému je třeba zabránit všemi prostředky.

Scénář 2: Antiimperialismus

Druhým vývojem je rostoucí radikalizace v důsledku konfliktu v Gaze. Z pohledu takzvaných antiimperialistů je Izrael "bílou kolonií osadníků", jejímž účelem je ovládnout Střední východ jménem Západu. Vidí sionismus jako formu rasismu, Palestince vidí jako utlačovaný národ – a boj proti "utlačovatelům", tj. proti (židovským) Izraelcům, není interpretován jako terorismus, ale jako legitimní odpor.

V posledních dvou letech hrálo ústřední roli obvinění z genocidy, tedy představa, že Izrael páchá genocidu na palestinském obyvatelstvu v pásmu Gazy. Významně přispěla k eskalaci, protože mohla být použita k ospravedlnění prakticky jakékoli formy "odporu" – včetně násilí.

Všude na Západě probíhaly protesty bezprecedentního rozsahu. Jen v Německu zaznamenala kancelář RIAS pro hlášení antisemitismu pětinásobný nárůst shromáždění s antisemitským obsahem. Mnohá z těchto shromáždění byla doprovázena škodami na majetku, výtržnostmi proti policii a někdy i útoky na Židy nebo údajné sionisty.

Ne všechny tyto akce lze 100 % připsat levicovým extremistům. Spíše se vynořuje rostoucí spolupráce mezi levicovými extremistickými antiimperialisty a islamistickými skupinami spojenými s Muslimským bratrstvem, které sledují odlišné cíle, ale vidí Izrael jako společného nepřítele. Levicové extremistické palestinské skupiny – jako je Samidún (v Německu zakázaný) – často působí jako "prostředníci" a mají přístup k oběma stranám.

V důsledku současných mírových snah by tato forma levicově extremistické mobilizace mohla opět ustoupit. Pokud se však mírový proces zadrhne, selže nebo dokonce povede k nové eskalaci, je třeba se obávat, že nově vytvořené sítě opět způsobí chaos a násilí.

Scénář 3: Kulturkampf

Poměrně novým fenoménem jsou také tzv. "kulturní války", které se zaměřují především na sociokulturní otázky. Na levici lze v tomto kontextu pozorovat vzestup "identitářského" hnutí, které je často popisováno anglickým termínem "woke" (německy "politicky probudit").

Původně se zabývalo zvyšováním povědomí o historických nespravedlnostech a marginalizaci etnických a sexuálních menšin. Mezitím se však objevily silně dogmatické proudy, které rozdělují západní společnosti podle etnických a sexuálních "identit", aby klasifikovaly lidi buď jako "oběti", nebo "utlačovatele". Podle tohoto názoru je demokratický stát – včetně jeho institucí – v zásadě rasistický a sexistický.

V posledních letech se postavení transsexuálů stalo ústředním "bojištěm". Ti, kteří plně nesdílejí levicovou identitární agendu v této otázce, jsou vystaveni agresivním útokům – od dnů "shitstormů" na sociálních sítích až po pokusy zničit jejich profesní existenci. Obzvláště alarmujícím fenoménem je takzvaná Transtifa scéna – síť radikálních aktivistů, kteří se hlásí k tradici Antify a vyzývají k fyzickým útokům na oponenty.

V USA nyní radikální sítě dokonce hovoří o "trans genocidě" a některé z nich již vyhlásily "dny odplaty". Údajný vrah pravicového konzervativního – a transfobního – aktivisty Charlieho Kirka je také podezřelý, že jednal z tohoto motivu.

Je těžké posoudit, jak velké je nebezpečí v Německu. Ale ještě více než v jiných fenoménech operují radikální "kulturní válečníci" v nadnárodně propojených online subkulturách. Právě proto by jejich vliv neměl být podceňován ani v této zemi.

Scénář 4: Antikapitalismus

Na rozdíl od nových "kulturních válek" byl antikapitalismus vždy součástí DNA levice a v mnoha ohledech tvoří kořen celého hnutí. Postupem času se však kritika kapitalismu znovu a znovu měnila. Postupem času se také těžiště klimatického hnutí, které se objevilo v roce 2018, stále více přesouvalo k boji za "klimatickou spravedlnost", který se primárně zaměřoval na západní kapitalistické státy. Ve stejné době získali vliv zastánci takzvaných "nerůstových" teorií, kteří považovali hospodářský růst – a tím i západní ekonomický model jako celek – za stěžejní problém.

Radikální skupiny jako "Poslední generace", které usilovaly o pozornost médií prostřednictvím ilegálních rozvratných akcí, převzaly tyto proudy. I když vlna protestů mezitím opadla a žádná "zelená RAF" se zatím neobjevila, v radikálních kruzích se stále diskutuje o extrémnějších formách akcí. Jeden z jejich strůjců napsal knihu nazvanou "Jak vyhodit do povětří plynovod".

Nejpozději od doby, kdy se Donald Trump znovu chopil moci v USA, se směr hnutí opět změnil. Kritika kapitalismu se již nezaměřuje pouze na (fosilní) růst, ale stále více také na technologie – zejména v podobě amerických technologických společností a jejich superbohatých, většinou radikálně libertariánských zakladatelů. Zdá se, že tento vývoj sjednocuje téměř všechny proudy hnutí kritického ke kapitalismu. Je to také opět atraktivní pro klasické antiimperialisty a Antifu – která vidí Trumpa jako fašistu.

Důsledkem jsou stále častější sabotáže proti technologické infrastruktuře, jako jsou telekomunikace, datová centra nebo automobilová značka Tesla. Jako ospravedlnění se uvádí, že tyto akce jsou formami "odporu" proti kapitalistickému nutkání k nekonečnému růstu a rýsující se hrozbě digitálních policejních států. S rostoucí nezaměstnaností v důsledku automatizace a umělé inteligence by se tento trend mohl v budoucnu zintenzivnit.

Kde jsou hranice překračovány

Levicově extremistické skupiny a proudy nepochybně zesílily a mají potenciál pokračovat v růstu i v následujících letech. Tradiční prostředí – jako je anarchismus – se stále více překrývají a propojují s novými proudy a těmi, které skutečně pocházejí z jiných oblastí extremismu, zejména islamismu. Výsledkem je mnohem rozmanitější scéna, než tomu bylo před deseti lety.

Stejně jako ve všech ostatních oblastech jevů je třeba rozlišovat mezi legitimními obavami a jejich extremistickými projevy. Stejně jako islám nelze ztotožňovat s islamismem a konzervatismus nemusí nutně vést k pravicovému extremismu, tak levicová témata – jako je opozice vůči pravicově extremistické AfD, obava o situaci Palestinců, závazek k rovnosti nebo kritika kapitalistických excesů – nejsou ani nelegitimní, ani extremistická. Právě naopak, mnohé z těchto postojů jsou základní složkou demokratických debat.

Pokud však takové postoje vedou k odmítnutí svobodného demokratického řádu nebo mají být dokonce vynucovány násilnými prostředky, je překročena hranice – bez ohledu na to, za jak "dobré", "správné" nebo "emancipační" se toto překročení prohlásí. Jak jsme si ukázali, je to myslitelné – nebo již existuje – ve všech scénářích, které jsme popsali.

Intenzivnější sledování a případně rozhodný boj proti levicovému extremismu by proto nebyl politicky motivovaným honem na čarodějnice, ale nutnou reakcí na rychle se měnící společenskou situaci. V každém případě je jedna věc jasná: doby, kdy byl levicový extremismus "nevlastním dítětem" výzkumu, veřejné debaty a státní akce, jsou s největší pravděpodobností pryč.

Zdroj v němčině: ZDE