Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu a Grónsko taky sním!
30. 1. 2025 / Matěj Metelec
Nelze popřít, že na svůj druhý mandát byl Donlad Trump připraven. Staronový prezident začal hned po inauguraci podepisovat exekutivní výnosy jak na jedoucím pásu. Omilostnil řadu svých podporovatelů, kteří v roce 2021 vtrhli do Kapitolu. Hon na migranty, který podle informací, jež přinesl Washington Post, má naplňovat kvóty připomínající stalinské čistky třicátých let. Kroky proti uznávání práv tranlisdí vrací Spojené státy v tomto směru o dekády zpátky. A tlak na Dánsko ohledně Grónska se stupňuje, a podle osob obeznámených s obsahem Trumpova telefonátu s dánskou premiérkou Mette Frederiksen byl tento hovor „studenou sprchou“.
Všechny zmíněné kroky svým stylem připomínají spíš rozhodnutí diktátora z chudé země globálního Jihu, než vůdce „největší demokracie na světě“. Mnohá Trumpova rozhodnutí se nepochybně pokusí zvrátit americké soudy, a bitva o ně se nakonec dost možná povede u Nejvyššího soudu, v němž ovšem v současnosti převažují nominanti republikánských prezidentů. Z hlediska mezinárodní stability a evropské bezpečnosti je však potenciálně nejdestruktivnější nepochybně tlak na Dánsko.
To je zakládajícím členem NATO, patří tedy k nejstarším americkým spojencům v Evropě. Odhodlání vymoci si na svém spojenci ekonomickou, a dokonce vojenskou (což Trump nechal otevřené) silou plnění svých požadavků, však naznačuje, že z Trumpova pohledu (a těžko pominout, že aktuálně tedy i z pohledu Spojených států amerických) se jedná nikoli o spojence, ale o vazala.
Protože Dánsko je zároveň členem Evropské unie, staví Trumpovo odhodlání do prekérní situace také evropskou sedmadvacítku. Už od druhé světové války Evropa spoléhala, co se bezpečnosti týče, na USA. V bipolárním světě to dávalo smysl, navíc se nezdálo, že by bylo nutné se obávat radikální proměny režimu, která by vystavila zkoušce evropské směřování. Sepětí s USA stálo na konsenzu v podpoře tržní ekonomiky a liberální demokracie, ačkoli i v Evropě se zámořský hegemon dokázal smířit rovněž s autoritářskými režimy, pokud byly jednoznačně antikomunistické.
Tato historická konstelace vede v současnosti na evropské straně k nejistotě až bezradnosti, jak v rámci NATO i evropských struktur reagovat na americký nátlak. A potenciální rizika jsou akutní nejen s ohledem na Ukrajinu, která se může oprávněně obávat návratu k velmocenskému rozhodování nad hlavami malých národů, jaké fungovalo v bipolárním světě. Pokud by se tak stalo, dokázaly by evropské státy víc, než tomuto vývoji pasivně sekundovat? A stačilo by k zajištění jejich bezpečnosti zvyšovat své výdaje na obranu podle Trumpových představ, nebo by bylo nutné vycházet vstříc i dalším jeho přáním?
Nebo stačí, zatnout zuby a pokusit se nějak příští (velmi dlouhé) čtyři roky uhrát a doufat, že s Trumpem vše skončí? To může být silným pokušením. Ovšem velmi rizikovým: Trumpa už nelze napodruhé považovat za nahodilou aberaci. Alternativou je, pokusit se o nemyslitelné a nastavit kurz, který Evropu připraví na situaci, v níž se bude muset obejít bez amerického (nejen jaderného) deštníku. (Už dnes je přitom ale značně nejisté, kdo bude vládnout v zemích evropského jádra, až Trumpů mandát vyprší.) Ačkoli kroky, které by Evropu na tuto cestu vyslaly, jsou nutně extrémně složité a riskantní, zůstat připoutám k patronovi, který se ke svým spojencům chová bez servítek jako k vazalům, je ještě daleko pochmurnější vyhlídka.
Diskuse