Grónsko testuje odvahu Evropy postavit se Trumpovi. Evropa však selhává

30. 1. 2025

 
Hrozbu násilného převzetí území evropské země Evropané nyní až příliš dobře znají. Rusko opakovaně vyhrožovalo východoevropským zemím a tyto hrozby naplnilo napadením Gruzie v roce 2008 a Ukrajiny od roku 2014. Přesto je mnoho Evropanů ohromeno, že taková hrozba nyní přichází od jejich největšího spojence.

Přesto je jejich reakce tlumená. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a předseda Evropské rady António Costa neřekli nic, zatímco francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Olaf Scholz se sice zpočátku vyjádřili, ale pak se připojili ke kolektivnímu mlčení. Co se děje?

Existuje několik racionálních vysvětlení. Na pozadí velmocenského soupeření a klimatické krize, která otevírá mořské cesty v tající Arktidě, roste apetit Washingtonu po Grónsku bohatém na suroviny. Zároveň jsou vztahy mezi Kodaní a Nuukem (hlavním městem Grónska) složité, Nuuk nyní usiluje o nezávislost. Ačkoli výsledky nedávného průzkumu zveřejněného v grónských novinách Sermitsiaq a dánském Berlingske ukazují, že 85 % Gróňanů si nepřeje připojení k USA, Dánsko se obává, že pokud budou jeho reakce na Trumpovy územní plány příliš hlasité, mohlo by to Gróňany odradit a posunout ostrov ještě více na oběžnou dráhu USA. Z Kodaně se evropským partnerům ozývají hesla: „Postupujte opatrně“.

A evropští lídři tuto výzvu vyslyšeli. Zdá se, že jak veřejné mlčení, tak zákulisní akce jsou koordinované: Frederiksenová se v posledních dnech setkala s vedoucími představiteli Norska, Švédska a Finska, jakož i Německa, Francie a generálním tajemníkem NATO Markem Rutte. Zintenzivňuje se také spolupráce mezi EU a Grónskem v otázkách, jako je energetika a kritické suroviny. Předem si lze tedy vysvětlit, že mlčení Evropy ohledně Grónska je záměrnou a koordinovanou taktikou, jak nenakrmit bestii transatlantické eskalace, a dát tak prostor úředníkům, aby hrozbu v tichosti zmírnili a zažehnali.

Stejně racionální, i když méně poučné vysvětlení je, že Evropané mají ve vztahu s Washingtonem větší starosti. Potřebují se ujistit, že se Trump bude nadále angažovat v otázce evropské vojenské bezpečnosti, počínaje Ukrajinou, a chtějí amerického prezidenta odradit od rozpoutání obchodní války. Evropské mlčení o Grónsku je proto také otázkou priorit; poslední, co Evropané chtějí, je znepřátelit si ho natolik, že  odejde z NATO. Země v severní a východní Evropě, které by odchod USA z Ukrajiny poškodil nejvíce, stejně jako západoevropské a jihoevropské země, které by byly nejvíce vystaveny transatlantické obchodní válce, si budou myslet, že nemá cenu dělat kolem Grónska příliš velký rozruch.

Tato racionální vysvětlení však jdou jen do určité míry a neberou v úvahu potenciálně vysoké náklady nečinnosti - například podkopání představy o evropské politické solidaritě.

Místo rozumu by možná stálo za to zamyslet se nad emocemi. Dvě protichůdné emoce se vzájemně posilují. Evropané mají strach. Bojí se Trumpa a jejich strach je ochromující. Zmrazuje jejich jednání a tlumí jejich rétoriku. Čím více Trump jejich obavy potvrzuje svými opakovanými hrozbami, tím méně jsou ochotni reagovat. Trump pravděpodobně cítí strach a jako všichni tyrani si v něm libuje a zvyšuje sázky.

Přesto se Evropané paradoxně také cítí nedostatečně znepokojeni. Upínají se k přesvědčení, že bouře pomine. Čekání se promítá do mlčení, do samolibého přání, že Trumpova hrozba Evropě odezní nebo že se jeho pozornost nevyhnutelně obrátí jinam. Nedostatečná úzkost znamená, že Evropě chybí adrenalin k akci.

Jinými slovy, tváří v tvář další vážné krizi se Evropa - díky kombinaci rozumu a strachu - rozhoduje prostě proplout. Ale právě přesvědčování sebe sama, že všechno bude v pořádku, brání radikální obnově, kterou kontinent nutně potřebuje. A po pouhém týdnu Trumpova prezidentství se rýsuje zásadní otázka: pokud americký prezident vyhrožující členskému státu EU nevytrhne Evropu z jejího samolibého spánku, co potom?