
Trump chce zničit americká veřejnoprávní média
31. 1. 2025 / Fabiano Golgo
Předseda FCC Brendan Carr tvrdí, že
NPR a PBS možná překročily posvátnou hranici mezi uznáním sponzora a
reklamou. Veřejnoprávní vysílatelé po desetiletí balancovali na této
tenké hranici: uznávajíce dárce, aniž by podlehli sirénám
kapitalistického přesvědčování. Žádné znělky, žádné „kup hned“, jen
jméno, poděkování a zpět ke zprávám. Ale v této době uměle vytvářených
krizí je i samotná existence nezávislého média vnímána jako provokace.
Ztráta
federálních prostředků by nebyla jen nepříjemností; byla by to smrtelná
rána pro mnoho místních stanic, zejména těch, které slouží neviditelným
koutům Ameriky, venkovským městečkům, chudým městským komunitám,
místům, kde PBS a NPR nejsou luxusem, ale záchranným lanem. Zatímco NPR
se může opřít o model členských příspěvků, PBS spoléhá na federální
podporu pro značnou část svého rozpočtu. Demontáž této infrastruktury by
znamenala odříznutí přístupu k vzdělávacím programům, investigativní
žurnalistice a kulturnímu vyprávění—médiím, která existují ne proto, aby
prodávala, ale aby informovala, ne proto, aby manipulovala, ale aby
osvětlovala.
A tohle není izolovaný incident. Kampaň proti
veřejnoprávním médiím je součástí širší války proti samotné myšlence
žurnalistiky, která se odmítá podřídit. Po celém světě režimy - jak
krajně pravicové, tak krajně levicové - rozumí tomu, že prvním krokem k
neomezené moci je umlčení tisku.
V Rakousku je krajně pravicová
Svobodná strana (FPÖ) neúnavná ve svých útocích proti ORF, národnímu
vysílateli, kterého obviňuje ze zaujatosti a požaduje škrty, zatímco sní
o jeho nahrazení přívětivější, poslušnější mediální krajinou. Metoda je
jasná: narušit důvěru, seškrtat financování, nahradit.
Mezitím
se ve Venezuele, Nikaragui a na Kubě tisk změnil v státem kontrolovanou
ozvěnu režimu. Nezávislé hlasy? Vymazány. Otázky? Nežádoucí. Fakta?
Vyjednatelná. Když se média stanou prodlouženou rukou vlády, lidé se
promění v diváky představení moci, nikoli v účastníky fungující
demokracie.
A pak je tu Česká republika, kde jsou veřejnoprávní
televize a rozhlas pod palbou ze strany postav jako Tomio Okamura a
Andrej Babiš. Starý příběh: kdo kontroluje sdělení, kontroluje lidi.
Pokud veřejnoprávní vysílatelé odmítají sloužit mocným, pak se mocní
postarají o to, aby nesloužili vůbec nikomu.
A aby Slovensko
nezůstalo pozadu, Robert Fico razí stejnou cestu, jen s větší razancí.
Od svého návratu k moci vede Fico válku proti nezávislým médiím,
označuje novináře za nepřátele a prosazuje politiku, která omezuje
jejich vliv. Veřejnoprávní média jsou přestrukturovávána tak, aby
odpovídala vládnímu narativu, zatímco kritické hlasy čelí zastrašování.
Strategie? Diskreditovat, destabilizovat, ovládnout. Když nic jiného
nefunguje, stačí média zahnat do takového kouta, aby se sama cenzurovala
ze strachu. Proč bojovat s fakty, když je strach mnohem účinnější?
Americký
model veřejnoprávního vysílání byl vždy křehčí než jeho evropské
protějšky. Zatímco instituce jako BBC ve Velké Británii nebo ARD v
Německu mají stabilní státní podporu, PBS a NPR spoléhají na křehkou
směs federálního financování, příspěvků od posluchačů a sponzorství
firem. A právě tato rovnováha je nyní ohrožena.
Kroky FCC nejsou
jen o vymáhání pravidel; jde o naklonění vah směrem k mediálnímu
prostředí, kde musí být vše koupeno a prodáno, kde pravda musí soutěžit
na trhu rozptýlení a kde moc zůstává nekontrolovaná, protože už není
nikdo, kdo by ji zpochybnil. Pokud veřejnoprávní vysílání padne, nebude
to ve prospěch diváků, bude to pro ty, kteří dávají přednost tichu před
dohledem.
Možná bude budoucnost zpráv novým druhem zábavy,
sponzorovanou, samozřejmě, vaším oblíbeným korporátním patronem, s
dostatečnou dávkou pravdy, aby to bylo zajímavé, ale nikdy ne natolik,
aby to něco změnilo. Demokracie je přece jen mnohem pohodlnější, když si
jí nikdo nevšímá.
Diskuse