Trump chce zničit americká veřejnoprávní média

31. 1. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 5 minut
Pomalu probíhající vražda veřejnoprávních médií není jen byrokratickou záležitostí, je to existenční útok na svobodné myšlení, na právo slyšet pravdu bez sponzorství nějakého korporátního pána šeptajícího: "Kup tohle, věř tamtomu." A nyní, ve Spojených státech, si Federální komunikační komise (FCC) brousí nože a zpochybňuje, zda si National Public Radio (NPR) a Public Broadcasting Service (PBS TV) dovolily flirtovat s komerčním obsahem. Důsledek? Možná ztráta federálního financování, což by nejen poškodilo tyto instituce, ale ochromilo samotný základ demokracie.

 
Předseda FCC Brendan Carr tvrdí, že NPR a PBS možná překročily posvátnou hranici mezi uznáním sponzora a reklamou. Veřejnoprávní vysílatelé po desetiletí balancovali na této tenké hranici: uznávajíce dárce, aniž by podlehli sirénám kapitalistického přesvědčování. Žádné znělky, žádné „kup hned“, jen jméno, poděkování a zpět ke zprávám. Ale v této době uměle vytvářených krizí je i samotná existence nezávislého média vnímána jako provokace.

Ztráta federálních prostředků by nebyla jen nepříjemností; byla by to smrtelná rána pro mnoho místních stanic, zejména těch, které slouží neviditelným koutům Ameriky, venkovským městečkům, chudým městským komunitám, místům, kde PBS a NPR nejsou luxusem, ale záchranným lanem. Zatímco NPR se může opřít o model členských příspěvků, PBS spoléhá na federální podporu pro značnou část svého rozpočtu. Demontáž této infrastruktury by znamenala odříznutí přístupu k vzdělávacím programům, investigativní žurnalistice a kulturnímu vyprávění—médiím, která existují ne proto, aby prodávala, ale aby informovala, ne proto, aby manipulovala, ale aby osvětlovala.

A tohle není izolovaný incident. Kampaň proti veřejnoprávním médiím je součástí širší války proti samotné myšlence žurnalistiky, která se odmítá podřídit. Po celém světě režimy - jak krajně pravicové, tak krajně levicové - rozumí tomu, že prvním krokem k neomezené moci je umlčení tisku.

V Rakousku je krajně pravicová Svobodná strana (FPÖ) neúnavná ve svých útocích proti ORF, národnímu vysílateli, kterého obviňuje ze zaujatosti a požaduje škrty, zatímco sní o jeho nahrazení přívětivější, poslušnější mediální krajinou. Metoda je jasná: narušit důvěru, seškrtat financování, nahradit.

Mezitím se ve Venezuele, Nikaragui a na Kubě tisk změnil v státem kontrolovanou ozvěnu režimu. Nezávislé hlasy? Vymazány. Otázky? Nežádoucí. Fakta? Vyjednatelná. Když se média stanou prodlouženou rukou vlády, lidé se promění v diváky představení moci, nikoli v účastníky fungující demokracie.

A pak je tu Česká republika, kde jsou veřejnoprávní televize a rozhlas pod palbou ze strany postav jako Tomio Okamura a Andrej Babiš. Starý příběh: kdo kontroluje sdělení, kontroluje lidi. Pokud veřejnoprávní vysílatelé odmítají sloužit mocným, pak se mocní postarají o to, aby nesloužili vůbec nikomu.

A aby Slovensko nezůstalo pozadu, Robert Fico razí stejnou cestu, jen s větší razancí. Od svého návratu k moci vede Fico válku proti nezávislým médiím, označuje novináře za nepřátele a prosazuje politiku, která omezuje jejich vliv. Veřejnoprávní média jsou přestrukturovávána tak, aby odpovídala vládnímu narativu, zatímco kritické hlasy čelí zastrašování. Strategie? Diskreditovat, destabilizovat, ovládnout. Když nic jiného nefunguje, stačí média zahnat do takového kouta, aby se sama cenzurovala ze strachu. Proč bojovat s fakty, když je strach mnohem účinnější?

Americký model veřejnoprávního vysílání byl vždy křehčí než jeho evropské protějšky. Zatímco instituce jako BBC ve Velké Británii nebo ARD v Německu mají stabilní státní podporu, PBS a NPR spoléhají na křehkou směs federálního financování, příspěvků od posluchačů a sponzorství firem. A právě tato rovnováha je nyní ohrožena.

Kroky FCC nejsou jen o vymáhání pravidel; jde o naklonění vah směrem k mediálnímu prostředí, kde musí být vše koupeno a prodáno, kde pravda musí soutěžit na trhu rozptýlení a kde moc zůstává nekontrolovaná, protože už není nikdo, kdo by ji zpochybnil. Pokud veřejnoprávní vysílání padne, nebude to ve prospěch diváků, bude to pro ty, kteří dávají přednost tichu před dohledem.

Možná bude budoucnost zpráv novým druhem zábavy, sponzorovanou, samozřejmě, vaším oblíbeným korporátním patronem, s dostatečnou dávkou pravdy, aby to bylo zajímavé, ale nikdy ne natolik, aby to něco změnilo. Demokracie je přece jen mnohem pohodlnější, když si jí nikdo nevšímá.

1
Vytisknout
1290

Diskuse

Obsah vydání | 4. 2. 2025