Jako chirurg v Gaze jsem byl svědkem pekla, kterému byly vystaveny děti. Je mi hanba, že se na tom podílela i Británie

3. 2. 2025

 

Po odchodu z britského zdravotnictví  do důchodu jsem se rozhodl odjet do Gazy, protože bylo jasné, že tam zoufale potřebují chirurgickou pomoc, a já jsem měl schopnosti, abych k tomu přispěl. Život transplantačního chirurga v Londýně byl náročný, ale nesmírně obohacující, a jako starší člen transplantační komunity jsem se těšil jistému postavení. Tohle měla být jiná zkušenost - ale nic mě nepřipravilo na to, co jsem našel, když jsem přijel.

Od chvíle, kdy jsme překročili hranice území a Sven, velký Švéd v nesourodé květované košili, který vedl konvoj obrněných Land Cruiserů OSN, nás nabádal, abychom se „snažili nenechat se zabít“, se život stal bizarním, dezorientujícím zážitkem plným extrémů. Čtrnáct dní po našem příjezdu izraelská armáda střílela na tatáž vozidla. Gaza je nejnebezpečnějším místem pro práci na světě, od začátku války zde zahynulo více než 300 humanitárních pracovníků a 1 000 zdravotníků.

Cesta přes jižní Gazu na naši základnu připomínala zrnité fotografie Hirošimy. Všechny budovy v okruhu mnoha kilometrů byly doslova srovnány se zemí v prašné krajině a kromě několika ozbrojených plenitelů zde lidé nápadně chyběli. Po příjezdu do Násirovy nemocnice  v Chán Júnisu jsme našli nepředstavitelný, středověký chaos.

Oddělení byla přeplněná, postele namačkané jedna na druhou v pokojích a na chodbách a rozlévající se na otevřené balkony, mnohé obklopené špinavými matracemi na podlaze, kde spali příbuzní, aby pomohli zdravotním sestrám s péčí o nemocné. Hygiena neexistovala. Mýdlo, šampon a čisticí gel se do Gazy často nesměly dovážet a zdravotnický materiál, na který se rovněž vztahují omezení dovozu, byl omezený. Několikrát jsem při prohlídce infekčních ran našel lezoucí červy a můj kolega Map na jednotce intenzivní péče musel odstranit červy z krku dítěte, když zjistil, že ucpávají ventilátor. V různých okamžicích nám došly sterilní rukavice, pláště a roušky.

Nemocnicí pravidelně otřásaly nedaleké bomby. Stejně jako většina ostatních nemocnic byla již napadena, a to v únoru loňského roku, kdy zahynulo mnoho zaměstnanců i pacientů. Každý den jsme přijali jednu nebo dvě hromadné nehody, které proměnily pohotovostní oddělení v dantovskou změť mrtvých těl, krve, tkání a křičících dětí, z nichž mnohým chyběly končetiny. Obvykle to znamenalo 10 až 15 mrtvých a 20 až 40 vážně zraněných.

Oběti jsme mohli přijímat kdykoli, ve dne i v noci, a někdy jsme fungovali nepřetržitě déle než 24 hodin. Neustále panovala obava, že pravidelné bombardování v blízkosti nemocnice se jednoho dne zaměří na nás, a spánek byl obtížný. Vyčerpaný místní personál nás pokořoval svou obětavostí a tvrdou prací, protože kromě podmínek v nemocnici se musel potýkat i s životem ve „stanech“, což jsou často kusy koberce připevněné na dřevěných kůlech, bez vody a hygienických zařízení. Nikdy jsem také neviděl žádné důkazy o Hamásu, ať už uvnitř nebo vně nemocnice, kde jsme neměli žádná omezení pohybu.

Když se ohlédnu zpět, nikdy mě neopustí obrazy zraněných dětí. Jednoho večera jsem operoval sedmiletého Amera, kterého postřelil jeden z dronů, které se snášejí bezprostředně po bombardování, aby vybíraly ty, kteří utíkají, samé civilisty. Utrpěl poranění jater, sleziny a střev a část žaludku mu vyčnívala skrz hrudník. Byl jsem moc rád, že přežil. Ale pacienty jako on jsme vídali každý den a většina z nich takové štěstí neměla.

Většina případů, které jsme ošetřovali, byly ženy a děti, a obzvlášť znepokojivé byly děti s jediným zraněním, průstřelem hlavy, který byl zjevně výsledkem úmyslné palby odstřelovačů. Třicet britských lékařů a zdravotních sester, kteří loni pracovali v Gaze, skutečně v srpnu napsalo Keiru Starmerovi dopis, v němž uvedli, že se pravidelně setkávají s důkazy záměrného ostřelování dětí (stejně jako 99 amerických zdravotníků, kteří v říjnu napsali podobný dopis prezidentu Joe Bidenovi). Palestinci se domnívají, že jsou vystaveni genocidě, a odborníci OSN na lidská práva, Amnesty International a mnoho dalších organizací dospěli k závěru, že jednání Izraele se pravděpodobně může rovnat genocidě. Je těžké s nimi polemizovat.

Pracoval jsem v řadě konfliktních zón, ale nikdy jsem neviděl tolik smrti a ničení civilistů. Tato válka se nepochybně kvalitativně lišila od všech ostatních válek v současnosti i v posledních dvou desetiletích.

I kdyby příměří vydrželo, o čemž se vzhledem k nedávným krokům Donalda Trumpa zdá být stále pochybnější, bude trvat roky, než se Gaza obnoví fyzicky i jako společnost. Hluboce doufám, že mladý Amer a jemu podobní dostanou příležitost ke slušné a lidské budoucnosti.

Když  náš konvoj loni v září odjel zpět, zůstal ve mně zdrcující pocit viny, že se mohu vrátit ke snadnému životu, zatímco miliony dalších lidí chodí spát hladoví a přemýšlejí, zda je přes noc někdo nerozstřílí na kusy. Ten vystřídal hluboký pocit studu a rozpaků, že britská vláda, labouristická vláda, za kterou jsem vedl kampaň, odmítla aktivně odsoudit Izrael za válečné zločiny, kterých se dopustil, a nadále mu dodává zbraně.

Politická moc může vyžadovat kompromisy a zákulisní dohody, ale existují určité morální hranice, které by nikdy neměly být překročeny, ať už to stojí jakoukoli politickou cenu. Podle mého názoru je genocida v Gaze kvintesencí morální odvahy vůdců v 21. století - a ti naši zatím selhali. Bombardování sice prozatím ustalo, ale nutnost pohnat k odpovědnosti ty, kteří se zločinů dopustili, není o nic méně naléhavá.