Češi milují jazykovou hru jako Italové operu. V Marečku, podejte mi pero! se suchý úředník Tuček (Ladislav Smoljak) ptá: „Co je to defenestrace?“ a student Hujer (Václav Lohniský) odpoví: „To je, když někdo vyletí z okna… jako vy, pane učiteli, kdybyste měl jedničku.“ Tato replika není jen vtipem, ale i historickým mementem (odkaz na pražské defenestrace) a sociální kritikou v jednom. Podobně v Vrchní, prchni! Jaroslav Weigel jako vrchní říká: „Rybu nemáme, ale mohu vám doporučit výborného kapra,“ čímž odhaluje paradoxní logiku „socialistické služby“.

Srovnáme-li český humor s britským, vyvstane kontrast mezi suchým sarkasmem Anglie a českou „hloupou chytrostí“. Britové, mistři understatementu, říkají „It’s just a scratch“, když jim utrhne ruku hurikán. Češi by dodali: „No, aspoň nemusím mávat na důchodce.“ V Monty Pythonově Létajícím cirkusu se smějeme absurdnímu dialogu: „Což takhle dát si ledový salát?“ „To je přece zmrzlý hlávkový!“ - podobně jako v českém Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde stroj na štěstí vyrábí nesmysly: „Optimismus je mrtev. Ať žije optimismus!“

Zatímco britský humor balancuje na hraně intelektuální provokace, ten český zůstává lidový, až domácky přívětivý. Basil Fawlty z Fawlty Towers (1975) řve na hosty: „Nechcete vidět menu, vy chcete vidět psychiatra!“, zatímco český pan Novák v Na samotě u lesa jen tiše poznamená: „Tady má člověk klid… když ho zrovna nevyrušujou.“

Americký humor miluje velká gesta. Ale zatímco Američané přehánějí, Češi šetří. Ve S čerty nejsou žerty čert Uriáš kouří fajfku a bručí: „Nechtěl bys taky pekelný očistec?“, čímž démonické téma mění v hospodskou potměšilost.

Český filmový humor vytvořil typ „malého člověka“, který vítězí tím, že prohraje s grácií. Zdeněk Svěrák v Obecné škole říká: „Když nemůžeš, přidej vodu,“ a tím definuje národní životní filosofii. Postavy jako Jára Cimrman (geniální neúspěšník) nebo Major Terazky z Černých baronů jsou dědici Švejka: jejich pasivita je formou vzdoru. Srovnejme s americkým Forrestem Gumpem, který také „blbne“, ale díky náhodě triumfuje. Čech by řekl: „Kdyby mi tak štěstěna stála v patách, zakopnul bych.“

Český humor je jako puzzle z Hrabalových knih: zdánlivě nesourodé střípky tvoří celek, který dává smysl až při druhém pohledu. Jeho kouzlo spočívá v tom, že se nesnaží být univerzální, ale právě proto je srozumitelný i za hranicemi. Když v Postřižinách Hrabalova strýc Pepin prohlásí: „Pivo se musí pít jako voda, aby teklo do paty a ne do hlavy,“ není to jen vtip o alkoholu, ale metafora životního postoje: brát svět s lehkostí, i když vás tíží.

Britové se smějí s nadhledem pána, Američané s vervou dobrodruha, Češi s pokrčením ramen filosofa, který ví, že život je fraška - ale stojí za to ji hrát.

Je mi líto přistěhovalců, kteří zde žijí a nenaučili se jazyk jinak než triviální „pivo, prosím“. Ale i mezi těmi, kteří se ho naučili, většina nepronikla do české populární kultury, jako jsou filmy všech generací, popové písničky, staré televizní pořady. Bez tohoto ponoru do toho, co prostupuje skutečným českým každodenním životem, končí imigranti s omezeným pohledem. Lidé jako já, kteří vyrostli v obrovských zemích, na první pohled nechápou rozdíl, který cítí člověk narozený v malém národě. Způsob, jakým se člověk staví ke světu, utváří mnoho jeho kulturních projevů. 

Naučit se česky znamená získat klíč od trezoru s pokladem. Umožňuje člověku vstoupit do fascinujícího a složitého světa. Knihy, písně, filmy, které jsou velmi bohaté na jedinečnost, ale které nelze plně pochopit, pokud člověk plně neovládá tento neuvěřitelně labyrintovitý a složitý jazyk.

 

Jak by řekl Čapek: „Humor je poslední záchrana tam, kde už všechna moudrost světa selhala.“