Srbové, jak jsem brzy zjistil, jsou lidé kontrastů. Vřelí a pohostinní, objali mě s otevřenou náručí, dychtiví sdílet své příběhy, svůj smích a svou silnou rakiji. Angličtina plynula bez námahy, dokonce i ze rtů ošlehaných starých mužů, kteří zametali ulice, což svědčí o jejich vrozené komunikativnosti a ochotě navázat kontakt. Štědrost byla reflexem, společné jídlo pozvánkou k příbuzenství.

Pod povrchem veselí však doutnala ocelová odhodlanost. Tíha historie těžce doléhala na jejich ramena, tapisérie utkaná z nití triumfu a tragédie. Hrdí na rozhodnutí svého národa, i ta kontroverzní, vyzařovali tichou vzdorovitost, pocit, že jsou věčnými outsidery, rebely v globální třídě.

A pak tu bylo Titovo dědictví, chůze po laně mezi Východem a Západem. Rusko, milovaný velký bratr, ochránce, zdroj kulturní a duchovní potravy. Evropa, lákavá siréna prosperity a modernity. Amerika, vzdálený obr, obdivovaný a nedůvěřovaný stejnou měrou. Jako ostřílený šachista, Srbsko manévrovalo mezi těmito mocnostmi, získávalo výhody, rozehrávalo je proti sobě a nikdy se plně neoddalo žádné straně.

Právě na tomto pozadí historické zátěže a geopolitického manévrování propukly nedávné studentské protesty, které otřásly základy srbské společnosti a odhalily hluboce zakořeněnou nespokojenost, která doutnala pod povrchem.

Bezprostředním spouštěčem byla tragédie, zřícení zastřešení vlakového nádraží v Novém Sadu, které si vyžádalo životy patnácti lidí. Kořeny protestů však sahaly mnohem hlouběji, propletené s nitkami ekonomických potíží, politického rozčarování a touhy po světlejší budoucnosti.

Studenti, předvoj tohoto hnutí, neprotestovali pouze proti strukturálnímu selhání. Bouřili se proti systému, který, jak se zdálo, je zklamal, systému prolezlému korupcí, klientelismem a nedostatkem odpovědnosti. Požadovali transparentnost, spravedlnost a hlas při utváření svých vlastních osudů. Jejich protesty, zpočátku omezené na Nový Sad, se rychle rozšířily do Bělehradu a dalších měst a mobilizovaly podporu od studentů, profesorů i obyčejných občanů. Pochody, sedací stávky a blokády se staly denním pořádkem, narušovaly dopravu, zastavovaly výuku a upoutaly pozornost národa.

Prezident Aleksandar Vučić, prozíravý politik s hlubokým porozuměním veřejnému mínění, zpočátku reagoval směsicí vzdoru a usmíření. Uznal obavy studentů a slíbil důkladné vyšetření tragédie a slíbil řešit systémové problémy, které nastolili. Snažil se však také protesty zdiskreditovat a vykreslit je jako politicky motivované, zorganizované jeho odpůrci s cílem destabilizovat zemi. Nasadil svůj impozantní propagandistický stroj, provládní média, aby zesílil toto vyprávění a vykreslil studenty jako pěšáky ve větší hře politických intrik.

Protesty však pokračovaly, poháněné silným koktejlem hněvu, frustrace a idealismu. Studenti, neznechuceni vládními pokusy o jejich delegitimizaci, nadále vycházeli do ulic, jejich hlasy sílily a jejich požadavky byly naléhavější.

Vučić, cítící posunující se vítr veřejného mínění, se uchýlil k osvědčené taktice: obětní beránek. Oznámil rezignaci premiéra a nahradil ho novým jmenovaným, údajně proto, aby uklidnil protestující a demonstroval svou ochotu řešit jejich stížnosti. Zda tento manévr potlačí nepokoje, se teprve uvidí. Studenti, povzbuzeni svými počátečními úspěchy, nemusí být snadno spokojeni se symbolickými gesty. Mohou požadovat věcnější změny, hlubší reformy, zásadní posun ve způsobu, jakým je země řízena.

Studenti v Srbsku neprotestují jen proti konkrétním politikám nebo vůdcům. Protestují proti systému, který, jak se zdá, ztratil směr, systému, který upřednostňuje zájmy několika málo lidí před potřebami mnoha. Požadují návrat k hodnotám demokracie, transparentnosti a odpovědnosti. Požadují vládu, která slouží lidem, a ne naopak. Požadují budoucnost, kde budou jejich hlasy slyšet, jejich obavy řešeny a jejich aspirace realizovány.

Protesty v Srbsku jsou připomínkou toho, že duch odporu žije a má se dobře. Jsou svědectvím síly kolektivní akce, schopnosti obyčejných lidí zpochybnit status quo a požadovat změnu.