Cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly: Jak „politická korektnost“ vypustila zvíře

30. 1. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut
 
Pamatujete si na dobré staré časy? Když stačilo jednoduché „dobrý den“ k rozpoutání bouře na sociálních sítích? Ach, to byly zlaté časy politické korektnosti. Víte, toho ušlechtilého křižáckého pochodu za vymýcení všech forem mikroagrese, aby se každá vločka cítila bezpečně ve své pečlivě vybudované identitní kukle. Cíl byl samozřejmě chvályhodný. Vytvořit laskavější, jemnější svět, kde se každý bude cítit viděn, slyšen a uznán. Už žádný příležitostný rasismus, sexismus nebo homofobie. Jen čistá, nefalšovaná empatie a přijetí.

 

A na nějakou dobu to vypadalo, že to funguje. Lidé chodili po špičkách kolem jazyka, obávali se, že urazí nějakou neviditelnou, hypersenzitivní duši. Korporace se předháněly v diverzifikaci svých rad (většinou dalšími bohatými bílými lidmi) a zájmena se stala minovým polem potenciální společenské sebevraždy. Ale pak se stalo něco nečekaného. Kyvadlo se vychýlilo. Silně.

Ukázalo se, že ne každý ocenil, když mu někdo říká, jak má myslet a mluvit. Neustálé kontrolování jazyka, neúprosný důraz na identitu před zásluhy, to začalo působit… dusivě. Náhle našli hlas ti, kteří se cítili duseni stále se rozšiřujícím seznamem zakázaných slov a frází. Hlas hlasitý, rozzlobený.

Šampioni svobody slova (když jim to vyhovovalo), využili této nespokojenosti. Vylíčili se jako oběti tyranského „progresivního davu“, jako obchájci „obyčejného člověka“ proti elitářským, odtrženým liberálům. A hádejte co? Lidé poslouchali. Unavení tím, že jim někdo říká, co si mají myslet a jak se mají cítit, mnoho voličů přijalo tuto novou, neomaleně otevřenou rétoriku.

Takže tu to máte. Ironie. Ve snaze o inkluzivnější a tolerantnější společnost mohla politická korektnost neúmyslně podnítit vzestup právě těch sil, proti nimž bojovala. Kdo by si pomyslel, že snaha udělat svět lepším mů­že mít takové… nešťastné vedlejší účinky?

Ale je tu naděje. Dějiny se odehrávají ve vlnách. V průběhu historie zažívaly společnosti vlny konzervatismu, které se zvedaly jako reakce na rychlé společenské, kulturní a technologické změny. Tyto vlny často usilovaly o zachování tradičních hodnot a bránily se tomu, co bylo vnímáno jako rozklad společenských norem. Přesto historie opakovaně ukázala, že taková konzervativní hnutí, byť v dané chvíli mocná, nakonec nedokázala zastavit pochod pokroku. To, co je v jedné generaci považováno za tabu nebo hrozbu, se často stává normou v generaci následující. Tento vzorec odhaluje, že konzervatismus není trvalou silou, nýbrž reakční – dočasnou brzdou kol změny.

Viktoriánská éra v Británii 19. století je skvělým příkladem vzestupu konzervatismu jako reakce na rychlé společenské změny. Průmyslová revoluce přinesla nebývalou urbanizaci, technologický pokrok a ekonomický růst, ale také narušila tradiční způsoby života. V reakci na to se viktoriánská společnost pevně držela přísných morálních kodexů, zdůrazňovala slušnost, sexuální zdrženlivost a rigidní genderové role. Tyto hodnoty byly vnímány jako hráz proti chaosu modernizace.

Přesto se na počátku 20. století tyto konzervativní normy začaly rozpadat. Hnutí sufražetek zpochybnilo genderové role, vzestup psychoanalýzy otevřel otázky potlačované sexuality a devastace první světové války donutila společnost přehodnotit své hodnoty. To, co bylo kdysi tabu – ženy volící, otevřené diskuse o sexualitě a odmítání rigidních třídních struktur – se stalo přijímaným a dokonce oslavovaným. Viktoriánský morální rámec, kdysi považovaný za nezbytný pro stabilitu společnosti, byl postupně nahrazen modernějším a progresivnějším étosem.

Dvacátá léta 20. století byla obdobím dramatických společenských změn, zejména ve Spojených státech. Ženy získaly volební právo, zpochybnily tradiční genderové normy a jazzová hudba a taneční sály symbolizovaly novou, osvobozenou kulturu. Tato éra rychlé modernizace vyvolala konzervativní zpětný ráz v následujících desetiletích. Padesátá léta, často idealizovaná jako doba stability a tradičních hodnot, byla částečně reakcí na vnímané excesy bouřlivých dvacátých let a otřesy velké hospodářské krize a druhé světové války.

Padesátá léta zdůrazňovala strukturu nukleární rodiny, genderové role a konformitu. Přesto byla tato konzervativní vlna krátkodobá. Šedesátá a sedmdesátá léta přinesla dramatické hnutí kontrakultury, které tyto normy odmítlo. Hnutí za občanská práva, sexuální revoluce a vzestup feminismu zásadně proměnily společnost. To, co bylo kdysi považováno za radikální – mezirasové manželství, ženy v pracovním procesu a otevřené diskuse o sexualitě – se stalo mainstreamem. Konzervativní ideály padesátých let, byť vlivné, nemohly odolat přílivu pokroku.

Na konci 20. a na počátku 21. století rychlý nástup digitálního věku a globalizace vyvolal další vlnu konzervatismu. Neokonzervatismus a náboženský fundamentalismus získaly na síle jako reakce na vnímanou erozi tradičních hodnot a destabilizující účinky technologických změn. Otázky jako práva LGBTQ+, genderová identita a multikulturalismus se staly body kulturních střetů.

Přesto, stejně jako v předchozích érách, se tato konzervativní hnutí ukazují jako dočasné překážky pokroku. Práva LGBTQ+, kdysi polarizující téma, získala široké přijetí v mnoha částech světa. Stejnopohlavní manželství, kdysi pro mnohé nemyslitelné, je nyní v řadě zemí legální. Podobně diskuse o genderové identitě a rasové rovnosti, i když stále kontroverzní, jsou stále více normalizovány. To, co děsí jednu generaci, se často stává přijímanou realitou generace následující.

Konzervatismus je v jádru reakcí na změnu. Vzniká, když společnosti procházejí rychlými proměnami, a snaží se zachovat známé tváří v tvář neznámému. To samo o sobě není negativní – konzervativní hnutí často poskytují pocit stability a kontinuity během bouřlivých časů. Historie však ukazuje, že nakonec nedokážou zastavit pohyb vpřed společenské evoluce.

Důvod je prostý: změna je poháněna lidskou zvědavostí, inovacemi a touhou po větší svobodě a rovnosti. Technologické pokroky, vědecké objevy a kulturní posuny nevyhnutelně přetvářejí společnosti. I když konzervatismus může tempo změny zpomalit, nemůže ji zvrátit. To, co je v jedné éře považováno za radikální nebo tabu, se často stává základem éry následující.

Historie konzervatismu je historií odporu vůči změně – odporu, který je nakonec marný. Od viktoriánské éry po digitální věk se konzervativní hnutí zvedala jako reakce na rychlé společenské změny, jen aby byla převálcována nevyhnutelností pokroku. Tento vzorec nám připomíná, že strachy a úzkosti jedné generace často ustupují přijetí a normalizaci nových myšlenek v generaci následující.

Jak se vyrovnáváme s výzvami naší doby – ať už jde o nástup umělé inteligence, pokračující boj za sociální spravedlnost nebo přehodnocování genderu a identity – můžeme čerpat útěchu ze znalosti, že pokrok, byť často zpožděný, je nakonec nezastavitelný. Konzervatismus může příliv zpomalit, ale nemůže ho zadržet navždy. To, co nás děsí dnes, se pravděpodobně stane normou zítřka.

1
Vytisknout
3041

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2025