Klimatická krize: když lidstvo hraje šachy s apokalypsou (a prohrává)

31. 1. 2025 / Fabiano Golgo

 
Lidstvo, ta zvláštní sorta tvorů, která dokáže vynalézt telefon, atomovou bombu a instantní polívku, ale nedokáže se dohodnout, zda je lepší dýchat, nebo topit uhlím. Již po desetiletí se scházíme na konferencích, kde státníci v oblecích z éteru slibují „zelenou budoucnost“, zatímco za okny se hory ledu rozpouštějí jako zmrzlina v dětské pěsti. A zatímco my debatujeme o emisních limitech, příroda si počíná jako rozzlobená herečka třetího jednání: potopy zde, vedra tam, hurikány jako divoké metafory.

 
Pamatujete na pařížskou dohodu? Ten velkolepý plán z roku 2015, kdy světoví lídři slíbili, že oteplení udrží „v mezích slušnosti“? Jenže pak přišel jistý pán s účesem jako zpěněná karamela a prohlásil: „Amerika nejdřív!“ – a najednou jsme zpět u starého dobrého „každý sobě“. Jako bychom hráli poker s osudem, ale místo žolíků taháme prázdné lahve od ropy.

Ale nebuďme příliš krutí. Lidstvo má přece jednu geniální vlastnost: když už je opravdu nejhůř, vynalezne něco, co nás zachrání před námi samými. Vzpomeňte na Fleminga, toho podivína, který nechal v laboratoři zapomenuté Petriho misky, a místo aby je umyl, objevil penicilin. Nebo na Normana Borlauga, agronoma, který křížil pšenici tak dlouho, až z ní udělal superhrdinu schopného nakrmit miliony hladových krků. Ani jeden z nich nečekal, až se lidstvo „dohodne“. Prostě udělali.

A přesně to je ten paradox: zatímco politici mluví o „jednotné globální strategii“, realita vypadá jako tržiště, kde každý křičí svou pravdu. Indie a Čína pálí uhlí, protože „chudoba není módní trend“. Brazílie kácí Amazonii s výrazem: „Kdo by nechtěl hamburger?“ A Afrika? Ta jen krčí rameny: „My bychom rádi žárovku, ale elektřina je přece jen luxus.“

Mezinárodní smlouvy? To jsou pohádky pro dospělé. Kjótský protokol skončil jako předsevzetí, které si dáte po Silvestru: Kanada od něj utekla jako študent od maturity, USA se tvářily, že o ničem nevědí, a emise rostly jako houby po dešti. Pařížská dohoda? Ta je jako dietní plán, kde si každý sám určí, kolik smí sníst čokolády. Rusko slíbilo „omezit emise… jednou“. Saúdská Arábie přikývla: „Až nám dojde ropa, což bude… nebude to nikdy.“

Ale nezoufejme. Vždyť právě v těchto chvílích chaosu přicházejí na scénu ti praví hrdinové: podivíni v pláštích, šílenci s mikroskopy, snílci, kteří místo řečí dělají. Slunce a vítr? Už dávno nejsou hračky pro hipstery. Solární panely jsou levnější než láhev vína, větrné turbíny šrotují uhlí jako mlýnské kameny. A jaderné reaktory velikosti dodávky? Tiše čekají v koutě, až je někdo pozve na parket.

Ano, geoinženýring zní jako nápad šíleného profesora z komiksu. Rozprašovat částice do stratosféry, aby nás ochladily? Proč ne – vždyť i rozvod byl kdysi považován za nemravný. A CRISPR, ten genetický švindlík, už dnes šlechtí plodiny, které přežijí i v pekle. Rýže, co roste ve slané vodě? To není sci-fi, to je budoucnost, která klepe na dveře.

Neříkám, že máme přestat třídit odpad nebo chodit na demonstrace. Jen připomínám, že lidská historie není příběh o tom, jak jsme se dohodli. Je to příběh o tom, jak jsme přelstili osud. Pandemie covidu to dokázala: zatímco jsme se hádali o rouškách, vědci v laboratořích vařili vakcíny jako alchymisté elixír života.

Takže až příště uslyšíte, že „lidstvo musí spolupracovat“, usmějte se a řekněte: „Dobrá, ale mezitím pošlete víc peněz těm šílencům v laboratořích.“ Protože zatímco my diskutujeme, oni už možná vynalezli, jak zachránit svět. A pokud ne? No, aspoň to bude zábavný konec.