Morálka, sexualita a pokrytectví jako mechanismy moci
6. 2. 2026 / Petr Vařeka
Úvod: Epsteinova aféra jako symptom
Aféra kolem Jeffreyho Epsteina představuje jeden z nejvýraznějších morálních skandálů současnosti. Nejde však pouze o jednotlivý případ trestné činnosti, nýbrž o odhalení hlubší struktury vztahů mezi mocí, sexualitou, statusem a morálním jazykem.
Reakce veřejnosti na tuto aféru – selektivní pohoršení, konspirační narativy i politická instrumentalizace – ukazují, že morální soudy dnes často nefungují jako nástroj porozumění či nápravy, ale jako prostředek diskreditace a mocenského boje. Právě v tomto smyslu je Epsteinova aféra symptomem širší krize morálního diskurzu.
Následující text se nepokouší nikoho obhajovat ani odsuzovat. Jeho cílem je pochopit mechanismy, které vedou k opakovanému selhávání elit, k instrumentalizaci morálky a k paradoxnímu posilování cynických a destruktivních politických aktérů.
I. Morálka jako pravidlo soužití
Morálka nevznikla jako abstraktní systém ctností, ale jako praktický nástroj regulace lidského soužití. Jejím původním účelem nebylo vytvářet morálně dokonalé jedince, nýbrž minimalizovat konflikty, stabilizovat vztahy a umožnit dlouhodobou spolupráci ve skupinách, které byly existenčně závislé na vnitřní soudržnosti
Z tohoto hlediska nejsou základní morální zákazy – nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš – metafyzickými příkazy, ale sociálními pojistkami. Vztahují se k oblastem lidského chování, které mají největší potenciál rozvracet důvěru, hierarchii a kooperaci.
A zvláštní místo mezi nimi zaujímá sexualita, protože kombinuje biologickou sílu s emocionální vazbou a sociálními důsledky.
II. Sexualita jako evoluční mechanismus
Darwinův koncept sexuálního výběru ukazuje, že sexualita není primárně morální kategorií, ale evolučním mechanismem.
Neřídí se logikou přežití, nýbrž logikou reprodukčního úspěchu. Zvýhodňuje znaky a chování, které zvyšují šanci na rozmnožení – často i za cenu vyšší zranitelnosti jedince.
Sexuální výběr je ze své podstaty soutěživý. Vede ke koncentraci reprodukčního úspěchu u omezeného počtu jedinců a k vyloučení jiných. V živočišné říši se tyto nerovnováhy řeší otevřenou dominancí, rituály či teritoriálním chováním.
U člověka však sexualita vstupuje do prostředí dlouhodobé spolupráce, sdílení zdrojů a péče o potomstvo. Zde se sexuální soutěž stává destabilizujícím faktorem. Promiskuitní chování známé například u mnohých ptačích druhů samo o sobě není ani dobré, ani špatné – ale v lidském společenství zvyšuje míru nejistoty a konfliktu.
Morální regulace sexuality proto nevzniká jako potlačení touhy, nýbrž jako snaha omezit její sociální náklady. Pravidlo „nesesmilníš“ neodsuzuje biologický pud, ale jeho nekontrolované důsledky pro strukturu společenství.
III. Od regulace k diskreditaci
S rostoucí komplexitou společností se však funkce morálních pravidel proměňuje. Sexualita se postupně odděluje od bezprostředního přežití skupiny a stává se oblastí identity, soukromí a symbolického významu.
Právě tím se stává ideálním nástrojem diskreditace. Je intimní, univerzální, emocionálně nabitá a obtížně obhajitelná bez sebezraňující otevřenosti. Morální apel, který měl původně chránit soužití, se mění v prostředek selektivního odsudku.
Místo otázky „jak spolu můžeme žít“ nastupuje otázka „koho můžeme vyloučit“.
IV. Pokrytectví jako hřích rozumu
Dante ve Božské komedii umisťuje pokrytce mezi hříšníky vědomého klamu. Jejich trestem nejsou plameny vášně, ale tíha olověných plášťů pozlacených zvenčí. Pokrytectví zde není slabostí, ale kalkulem – převlekem moci do jazyka dobra.
Rozdíl mezi selháním a pokrytectvím je zásadní. Selhání je pád. Pokrytectví je strategie jak se mu vyhnout.
V. Pokušení, moc a systémová past
Moderní společnost koncentruje moc, zdroje a vliv. Zároveň vytváří prostředí intenzivního pokušení. Jedinci vystavení nadbytku možností nejsou nutně morálně horší – jsou pouze více testováni.
Systémy, které tato pokušení produkují, však zároveň uchovávají morální jazyk jako nástroj pozdější selekce.
Tak vzniká paradox: morální pravidla, která měla chránit společenství, slouží k rituálnímu obětování nepohodlných jedinců.
VI. Imunita cyniků
Jedinci, kteří nikdy neinvestovali do obrazu morální integrity, jsou vůči tomuto mechanismu relativně imunní.
Otevřený cynismus oslabuje účinek morální kritiky.
Naopak ti, kteří svou legitimitu stavěli na reputaci, důvěře a filantropii, jsou zranitelnější – nikoli proto, že by byli nutně horší, ale proto, že vsadili na morální kapitál.
Morální zbraň tak nezasahuje rovnoměrně. Trestá deklarovanou ctnost, nikoli otevřenou amorálnost.
VII. Pokrytectví jako sociální strategie
Ani pokrytectví samo o sobě není zlem. Je to sofistikovaná forma soutěže o sociální status.
Ve složitých společnostech nahrazuje otevřenou dominanci symbolickým zápasem o normy, postoje a reputaci.
Je evolučně stabilní strategií, dokud není masově odhalena.
Stává se destruktivním teprve ve chvíli, kdy přestává regulovat chování a začíná regulovat lidi.
VIII. Zdržení se soudu, morálka po ztrátě nevinnosti
Popsané mechanismy chování mocenských elit – koncentrace zdrojů, pokušení, selektivní morální soudy a instrumentalizace pokrytectví – přispívají k narůstající nedůvěře vůči institucím.
Tato nedůvěra se následně přelévá do vzestupu antisystémových hnutí a populismu, které vynášejí do nejvyšších funkcí jedince, jejichž cynismus a ochota ignorovat zavedená pravidla představují reálné riziko.
Postavy typu Donalda Trumpa nejsou anomálií, ale produktem prostředí, v němž se morální jazyk vyprázdnil a stal se nástrojem nátlaku.
Otevřená amorálnost se v takovém kontextu jeví jako výhoda, protože poskytuje imunitu vůči morálním apelům, které jsou vnímány jako forma vydírání.
Pokud bychom se tudíž k těmto jevům stavěli i nadále z morální pozice odsudku, riskujeme tak jejich další posílení.
Morální rozhořčení, oddělené od porozumění systémovým příčinám, bývá interpretováno nikoli jako obrana hodnot, ale jako pokračování téhož selektivního nátlaku, proti němuž se populisté vymezují.
Zdržení se okamžitého soudu proto neznamená rezignaci na odpovědnost. Znamená snahu porozumět dynamikám, které tyto jevy produkují, a uvědomit si jejich destruktivní potenciál ohrožující soudržnost i dlouhodobou stabilitu planetární civilizace.
Skutečnou výzvou není morálně odsoudit jednotlivé aktéry, ale obnovit funkci morálky jako nástroje koordinace a ochrany soužití – dříve, než se její vyprázdnění stane definitivní výhodou těch nejnebezpečnějších.
Závěr
Morálka vznikla jako nástroj omezení soutěže tam, kde by její eskalace ohrozila společenství.
Pokrytectví vzniklo ve chvíli, kdy se sama morálka stala arénou této soutěže.
Největším omylem moderního morálního diskurzu není existence selhání, ale iluze morální nadřazenosti těch, kdo soudí z pozice nezkušenosti s pokušením.
Skutečnou otázkou není, kdo obstál, ale jaké systémy neustále vytvářejí situace, v nichž selhání slouží jako politická munice.
Morálka, která přestane chránit soužití a začne sloužit k vydírání, ztrácí svou legitimitu – a připravuje půdu pro cyniky, kteří se jí dokážou nejlépe vyhnout.
U názvu našeho živočišného druhu je adjektivum Sapiens. Měli bychom tudíž prokázat jeho opodstatněnost.
Tím že se naučíme reflektovat pohnutky našich činů a tak porozumět sobě samým.
A stáli se tak vzorem pro naše děti.
Kteří nás jednou budou soudit za to, v jakém stavu jsme jim předali svět.
Diskuse