Akcelerační zóny

7. 5. 2026 / Arnošt Kult

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) oznámilo konání klíčového veřejného projednání, které se uskuteční v pátek 15. května 2026 od 10:00 hodin v pražském Radiopaláci (Vinohradská 40, Praha 2). Oznámení bylo provedeno formou veřejné vyhlášky (čj. MMR-25750/2026-81, 14. 4. 2026, Praha), což je standardní způsob doručování v případech, kdy se rozhoduje ve věci týkající se velkého počtu osob nebo území. Z hlediska správního práva je tento dokument oznámením o zahájení procesu vydávání opatření obecné povahy. MMR, jako ústřední orgán státní správy, zaslalo tuto vyhlášku všem dotčeným obcím. Ty mají zákonnou povinnost ji vyvěsit na úřední desce po dobu nejméně 15 dní a též ji zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup (elektronická úřední deska).

Výše uvedený dokument, s ohledem na veřejné právo, plní funkci veřejné vyhlášky, kterou se oznamuje konání veřejného projednání a zveřejnění návrhů. Jde o procesní nástroj podle § 172 správního řádu, který spouští lhůty pro podávání připomínek. To, o čem se bude jednat, a co je v textu označeno jako Návrh změny č. 2 Územního rozvojového plánu (ÚRP) a návrhy jednotlivých územních opatření, jsou dokumenty, které po svém schválení a vydání budou mít formu opatření obecné povahy. Legislativa (konkrétně stavební zákon a správní řád) stanovuje, že u dokumentů s dopadem na neurčitý počet osob nelze postupovat jako u běžného správního rozhodnutí. Postupuje se následovně – nejprve se provede tzv. oznámení (vyvěsí se veřejná vyhláška). Poté má vždy proběhnout veřejné projednání (nejprve má být prezentován odborný výklad – pak následuje diskuse). Teprve po vypořádání všech připomínek by měla být vydána veškerá příslušná finální opatření obecné povahy.

Předmětem jednání (které se uskuteční v pátek 15. května 2026 od 10:00 hodin v pražském Radiopaláci na Vinohradské třídě) bude rozsáhlý „balík“ dokumentace týkající se energetické infrastruktury státu, konkrétně Návrh změny č. 2 Územního rozvojového plánu (ÚRP) a s ním související Vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území (což je proces známý pod zkratkou SEA – jde o vyhodnocení vlivů na životní prostředí). Společně s těmito koncepčními dokumenty budou veřejnosti představeny také návrhy jednotlivých územních opatření pro desítky konkrétních akceleračních oblastí, které mají sloužit k urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů energie v České republice.

Celý proces vychází z usnesení vlády ČR z října 2025 a jeho cílem je zefektivnit výstavbu energetických staveb v souladu s novým stavebním zákonem a zákonem č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie. Pro širokou veřejnost, která se nemůže dostavit osobně do Prahy, zajistilo ministerstvo on-line přenos, jehož odkaz bude zveřejněn na oficiálních webových stránkách resortu. Z tohoto přenosu bude následně po dobu 15 dní dostupný i videozáznam. V rámci diskuse bude možné klást dotazy přímo v sále nebo prostřednictvím on-line platformy, přičemž délka jednoho příspěvku je omezena na dvě minuty, aby dostal prostor co největší počet účastníků. Je však důležité upozornit, že ústní dotazy a diskuse slouží pouze k vysvětlení návrhu a podle stavebního zákona se nepovažují za oficiální připomínky. Ty je nutné podat výhradně písemně, a to nejpozději do 15 dnů od konání projednání, tedy do 1. června 2026 včetně. Připomínky lze zasílat klasickou poštou, do datové schránky ministerstva (ID: 26iaava) nebo e-mailem s uznávaným elektronickým podpisem. Kompletní dokumentace, včetně podrobného seznamu lokalit a posouzení SEA, je k nahlédnutí na webových stránkách MMR, na portálu Ústavu územního rozvoje nebo po předchozí domluvě osobně v budově ministerstva v Praze. Připomínky musí splňovat náležitosti § 37 správního řádu. Z každé připomínky musí být patrné, kdo ji činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede zejména jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu. Právnická osoba uvede zejména svůj název, identifikační číslo osob nebo obdobný údaj a adresu sídla. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno a podpis osoby, která je činí. Co by mělo být v daném případě připomínkováno? Zaprvé Návrh změny č. 2 Územního rozvojového plánu (ÚRP), zadruhé Vyhodnocení vlivů návrhů změny č. 2 Územního rozvojového plánu na udržitelný rozvoj území (SEA – tedy dopady na udržitelný rozvoj území) a zatřetí návrhy územních opatření pro jednotlivé akcelerační oblasti. Kompletní dokumentace k těmto konkrétním místům je dostupná on-line na stránkách MMR.

Co je s ohledem na veřejného projednání, které se uskuteční v pátek 15. května 2026 od 10:00 hodin v pražském Radiopaláci, nestandardní? Účastníky tohoto projednání MMR doslova „zahlcuje“ třemi „balíky“ naráz. Jde o tři zcela zásadní dokumenty o tisících stranách najednou. Podle § 172 správního řádu má být projednání srozumitelné a lidé mají mít šanci se k němu vyjádřit. To, že se vše „smíchalo dohromady“ a následně se určila lhůta 15 dní, lze označit za procesní chaos. Laika napadne – je to úmysl nebo „lenost“?

Pokud jde o lhůtu 15 dní, upozorňuji zde na určité nesrovnalosti. Lhůty pro podávání připomínek v tomto konkrétním procesu jsou kombinací obecných pravidel správního řádu a specifických lhůt v novém stavebním zákoně a zákoně o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie. Níže uvádím přehled relevantních zákonů a paragrafů, které určují časový rámec pro veřejné projednání a podávání připomínek. Lhůta 15 dní je pro veřejnost nejdůležitější a vyplývá z aktuálně platného stavebního zákona (§ 97 odst. 1). Nejpozději do 15 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit písemné připomínky k projednávanému návrhu dokumentace. Paragrafy 25 a 26 správního řádu (500/2004 Sb.) upravují doručování veřejnou vyhláškou – ta musí být na úřední desce vyvěšena po dobu nejméně 15 dní. To je minimální zákonná doba pro seznámení se s obsahem předtím, než nastanou právní účinky doručení. V běžných procesech SEA nebo při zveřejňování návrhů opatření obecné povahy se většinou objevuje lhůta 30 dní. Podle § 172 odst. 1 správního řádu platí, že k návrhu opatření obecné povahy může kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být přímo dotčeny, uplatnit u správního orgánu písemné připomínky ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho zveřejnění (pokud zvláštní zákon nestanoví jinak). Podle zákona č. 100/2001 Sb. (o posuzování vlivů na životní prostředí) platí pro standardní procesy SEA (vyhodnocení koncepcí) lhůta pro vyjádření veřejnosti k návrhu koncepce rovněž 30 dnů.

MMR se v dokumentu (veřejná vyhláška čj. MMR-25750/2026-81, 14. 4. 2026, Praha) striktně drží pouze domácí legislativy (stavební zákon a zákon o urychlení OZE). To je z jejich strany strategický tah – tváří se, že pokud obratně splní literu českých zákonů, je vše v pořádku. Jenže Aarhuská úmluva je podle článku 10 Ústavy ČR součástí našeho právního řádu a má aplikační přednost před zákony, pokud tyto zákony zajišťují nižší standard ochrany práv veřejnosti. Absence jakéhokoliv odkazu na Aarhuskou úmluvu není náhodou, ale projevem právního nihilismu. Stát se snaží vytvořit dojem, že proces je jen čistě technickou záležitostí stavebního práva. Úmluva přitom v článku 6 a 7 vyžaduje, aby veřejnost měla možnost se k věcem životního prostředí vyjádřit v době, kdy jsou ještě „všechny možnosti otevřené“ a v „přiměřeném časovém prostoru“. Výše uvedená vyhláška (čj. MMR-25750/2026-81) sice zmiňuje „vyhodnocení vlivů“, ale procesně se zcela „schovává“ za stavební zákon. Tím se snaží vyhnout standardním lhůtám pro SEA (obvykle 30 dní), které Aarhuská úmluva vnímá jako nezbytné minimum pro prostudování odborných dokumentů. Tím, že vyhláška Úmluvu ignoruje, ignoruje i povinnost úřadu zajistit, aby účast veřejnosti byla efektivní. Patnáctidenní lhůta pro posouzení dopadů stovek větrníků např. na ptactvo napříč celou republikou je z hlediska Úmluvy pouhou formální fraškou. Tato ignorance je pro ekologické spolky a občany klíčovým bodem pro případnou žalobu na zrušení opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně judikoval, že práva vyplývající z Aarhuské úmluvy musí být dodržena i tam, kde český zákon pokulhává. Pokud MMR ve vyhlášce Úmluvu ani nezmiňuje a nastavuje lhůty, které její smysl popírají, zakládá tím možnou nezákonnost celého procesu.

Nejvyšší správní soud (NSS) v několika rozsudcích potvrdil, že Aarhuská úmluva má tzv. přímý účinek. To znamená, že pokud český zákon (např. stavební zákon nebo zákon o urychlení OZE) omezuje účast veřejnosti v rozporu s Úmluvou, soud musí upřednostnit Úmluvu. NSS v minulosti judikoval, že spolky mají právo napadat nejen procesní chyby, ale i věcnou nezákonnost rozhodnutí, která mají dopad na životní prostředí, i kdyby jim to vnitrostátní zákon přímo neumožňoval (tzv. právo na přístup k soudní ochraně). V mnoha případech u liniových staveb (dálnice, koridory) se podařilo u soudu zpochybnit procesy právě proto, že veřejnost měla na studium tisíců stran dokumentace (včetně SEA) nepřiměřeně krátký čas. Soudy opakovaně konstatovaly, že účast veřejnosti nesmí být jen „na oko“. Pokud úřad vychrlí stovky příloh a dá na ně minimální zákonnou lhůtu, fakticky tím znemožňuje naplnění smyslu Aarhuské úmluvy. V takovém případě může být výsledné opatření obecné povahy soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Česká republika byla již několikrát kritizována mezinárodním výborem v Ženevě (např. kauza ACCC/C/2010/50). Výbor konstatoval, že český systém neposkytuje veřejnosti dostatečné možnosti napadat územní a stavební rozhodnutí. Tento mezinárodní tlak vedl k tomu, že se české soudy začaly na Úmluvu odkazovat častěji. I když jde o případ ze Slovenska, je závazný pro celou EU – včetně ČR – Evropský soudní dvůr (ESD) totiž rozhodl, že vnitrostátní procesní pravidla (jako lhůty nebo definice účastníků) nesmí znemožnit uplatnění práv podle Aarhuské úmluvy. Též je zapotřebí zmínit i rozsudek NSS, sp. zn. 1 As 162/2014 ze dne 4. srpna 2015, který potvrdil, že některá ustanovení Aarhuské úmluvy (zejména článek 9 týkající se přístupu k právní ochraně) mají tzv. přímý účinek. Rozsudek zdůraznil, že právo na účast veřejnosti nesmí být „vyprázdněno“ procesními kličkami státu. Soudy též musí vykládat procesní pravidla tak, aby byl naplněn smysl Aarhuské úmluvy – tedy skutečná kontrola státní moci veřejností.

Skutečnost, že vyhláška MMR (čj. MMR-25750/2026-81) hovoří výhradně o „připomínkách“ a zcela vypouští institut „námitek“, představuje další zásadní procesní zlom, který byl do našeho právního řádu vnesen novým stavebním zákonem a následně potvrzen zákonem č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie. Tato legislativní změna záměrně přerušila dlouhodobou a zavedenou tradici správního práva v České republice, která striktně rozlišovala mezi obecnou veřejností podávající připomínky a přímo dotčenými vlastníky, jimž náleželo právo podávat námitky. Zatímco u námitky má úřad povinnost vypořádat se s ní formou individuálního, hloubkového a přezkoumatelného odůvodnění, nahrazení tohoto institutu pouhými připomínkami umožňuje ministerstvu vypořádat veškerý odpor veřejnosti i vlastníků hromadně a s mnohem nižší mírou detailu v odůvodnění. Tento postup je v přímém rozporu s obecným ustanovením § 172 odst. 1 správního řádu, který pro návrhy opatření obecné povahy standardně předpokládá 30denní lhůtu a ochranu práv dotčených osob, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Právě tento „jiný“ postup, zakotvený v § 97 odst. 1 stavebního zákona a v zákoně č. 249/2025 Sb. (nepřímý odkaz na stavební zákon), fakticky degraduje dotčené občany na pasivní statisty a obchází povinnost náležitě odůvodnit zásah do vlastnických práv. Stejně problematické je toto terminologické vyprázdnění i v procesu SEA, kde se kumulace stovek lokalit do jednoho „balíku“ s 15denní lhůtou pro podání připomínek stává pouhou formální fraškou. Z hlediska Aarhuské úmluvy i judikatury NSS, například rozsudku sp. zn. 1 As 162/2014, je taková unifikace opravných prostředků nepřípustná, neboť efektivní účast na rozhodování o životním prostředí nesmí být nahrazena procesními kličkami, které ignorují specifické postavení vlastníků a zavedené standardy správního řízení. Pokud tedy MMR v celém procesu operuje pouze s pojmem připomínky, záměrně tím vytváří prostředí právního nihilismu, které se snaží z celého procesu učinit čistě technickou, a tudíž hůře napadnutelnou záležitost.