Jenže právě v té drobnokresbě se ukazuje podstata – Forman nechává provinční malost, závist, směšnou touhu po významu a věčnou schopnost všech všechno zpackat rozehrát se zničující přesností. Nejsme v komedii, kde by postavy věděly, že jsou směšné. Jsme v komedii, kde postavy trpělivě odhalují samy sebe, aniž by si kdy uvědomily, že jsou karikaturou.

Tombola, která se rozpadne na sérii trapasů, je malou studií českého vztahu k pořádku a chaosu: jakmile někdo zahlédne šunku nebo sekanou, pravidla jdou stranou, spravedlnost se rozpouští v nenápadné, ale všudypřítomné chamtivosti. A královna krásy? Ta je groteskním momentem, kdy muži, kteří sami vypadají jako komparzisté ze surrealistického snu, rozhodují, která z dívek se hodí nejlépe na trůn. Výsledek je směšný i tragický zároveň – trapas, který je tak přesný, že bolí.

Formanova kamera je nenápadná, skoro dokumentární. Nesoudí, jenom pozoruje. A právě proto je to drtivé: neexistuje tu žádný vznešený odstup, žádná estetizace. Divák je vtahován přímo do dusného sálu, do trapného smíchu, do grotesky, která se v jednu chvíli zdá být neškodná – a v další odhaluje, že za každým malým trapasem číhá cosi většího. Celá společnost, sevřená v rituálech, které už dávno ztratily důvod, ale pořád se hrají, protože se „to tak dělá“.

Hoří, má panenko je film, který odmítá dát divákovi útěchu. Nedostaneme ani hrdinu, ani katarzi. Dostaneme sál, který se pomalu proměňuje v pekelný stroj na trapnost, a lidi, kteří si nedokážou pomoct. A přesto je to ohromně zábavné, ohromně nakažlivé. Smějeme se, až nás bolí břicho – a někde uvnitř cítíme, že ten smích není úplně bezpečný.

Tohle je síla filmu, který nepotřebuje efekty ani velká gesta. Stačí mu tombola, která shoří dřív, než začne, a lidé, kteří se v ní odhalují víc, než by kdy chtěli. V té jednoduchosti je geniální krutost: Forman nám ukazuje, že velké dějiny se odehrávají i na vesnickém bále. A že žádný velký příběh nepotřebujeme – protože ten malý, směšný a trapný, je možná pravdivější.