Upalování domorodého obyvatelstva ve stanech je klasická koloniální metoda genocidy

30. 5. 2024

čas čtení 3 minuty

Izraelské letectvo v neděli bombardovalo uprchlický stanový tábor západně od města Rafáh. Čas je důležitý, protože podle serveru +972 Mag probíhá izraelská totální válka v Gaze podle umělé inteligence (AI). Jeden z programů se sadisticky nazývá „Tatínek je doma“. Izraelci sledují bojovníky Hamásu přes den, ale udeří na ně, teprve když přijdou v noci domů, aby byly zabity i jejich manželky a děti. Program AI je nastaven tak, že za každého člena polovojenských brigád Kásam zabitého při útoku připadá 15 až 20 zabitých civilistů. Osm raket, které zasáhly tábor, zabilo dva příslušníky Hamásu a dalších zhruba 40 osob většinou uhořelo ve svých stanech, zpravidla ženy a děti, podotýká Juan Cole.

Benjamin Netanjahu tvrdil, že to byla strašná nehoda, ale nebyla. Takto je izraelská vojenská operace nastavena. Dva mrtví operativci Hamásu a asi 40 zabitých civilistů. Taková jsou izraelská pravidla nasazení. Na základě těchto metod Netanjahu patrně zabil 36 000 lidí, aby eliminoval 2 400 bojovníků. K Hamásu se zřejmě přidaly tisíce dříve neangažovaných mladých mužů, zděšených izraelskou totální válkou, takže je možné, že izraelská armáda počet bojovníků vůbec nesnížila.

Vypalování stanů původního obyvatelstva má v kolonialismu dlouhou historii. Když Holanďané ovládli „Nový Amsterodam“, hlavní město Nového Nizozemska, přiváděli stále více osadníků, kteří toužili po půdě a kteří chtěli vytlačit Mohawky a Mohykány. Nizozemský guvernér Willem Krieft začal být z indiánů velmi nervózní, jak vysvětluje Walt Giersbach na webu Military History Online. V jednu chvíli se asi 500 příslušníků malého kmene Wappingerů přestěhovalo do dnešního Jersey City v podstatě proto, aby unikli zdanění ze strany větších konfederací. Paranoidní Krieftové považovali pohyb této malé skupiny za hrozbu a v únoru 1643 na ně z ničeho nic zaútočili.

Historik Jon Romats Broadhead o „pavonském masakru“ napsal: “Sotva se rozednilo, zuřivá jatka skončila. Zmrzačené oběti, které hledaly bezpečí v houštinách, byly zahnány do řeky a rodiče spěchající zachránit své děti, které vojáci hodili do potoka, byli zahnáni zpět do vody a utopili se před očima svých nelítostných vrahů.“

Sníh se zbarvil do ruda krví a „oblohu prý osvětlovaly ohně z jejich stanů“. Holanďané stínali lidem hlavy a s jejich hlavami hráli kopanou.

Pro kolonizátory vypalování stanů domorodých kmenů znamenalo jejich vyhlazení.

O nějakých 224 let později, dva tisíce mil na západ, se scéna opakovala. Generál Winfield Scott Hancock, vítěz u Gettysburgu, se v roce 1867 vydal do Kansasu na jednání s americkými indiány. Snažil se šikanovat místní Šajeny, kteří se ho začali bát a opustili jednu ze svých velkých vesnic. Sedmá kavalerie podplukovníka George Armstronga Custera nemohla uprchlé místní obyvatele najít.

Hancock v doprovodu Custera nařídil vesnici vypálit. Pokud místní obyvatelé projevují známky nelibosti nad tím, že jsou kolonizováni a nejsou spokojeni se svým novým údělem, je to samo o sobě důvodem k jejich dalšímu utlačování.

Hancock zahájil sérii nekonečných bojů. Federální vláda nakonec zjistila, co se děje, a převelela Hancocka jinam. V říjnu 1867 byla uzavřena nová smlouva, ačkoli smlouvy kolonizátorů mají menší cenu než toaletní papír.

Hořící stany byly po staletí signálem agresivní kolonizace a genocidy.

 

Celý text v anglickém originále ZDE

 

2
Vytisknout
1424

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2024