Tyto nelidské útoky na Rafáh jsou ústředním bodem brutální a prohrávající strategie IDF

29. 5. 2024

čas čtení 6 minut
 
Zabití nejméně 45 Palestinců v humanitární zóně poblíž Rafáhu vyvolalo hněv, který sahá daleko za hranice Blízkého východu. A přesto se očekává, že izraelská ofenziva bude pokračovat - v úterý bylo v centru Rafáhu spatřeno několik izraelských tanků.

Došlo k tomu poté, co mezinárodní trestní soud požádal o vydání zatykače na Benjamina Netanjahua a ministra obrany Yoava Gallanta spolu se třemi vysokými představiteli Hamásu - všechny za údajné válečné zločiny.

Mezinárodní soudní dvůr samostatně požadoval, aby Izrael zastavil útok na Rafáh, a několik dní minulého týdne se zdálo, že Izrael od totálního útoku upouští. Institut pro studium války se sídlem v USA oznámil, že Izraelské obranné síly (IDF) používají „méně letectva a dělostřelectva a méně menších bomb“ a vojáci čistí „městské oblasti pěšky“.

 

Válka směřuje ke svému devátému měsíci a během této doby Netanjahuova vláda opakovaně prohlašovala, že Izrael používá sílu namířenou proti Hamásu, nikoli proti civilistům, což je však v rozporu se skutečným průběhem této války a celým izraelským způsobem boje.

Od samého počátku IDF rozšiřovaly útoky daleko za polovojenské jednotky Hamásu. Školy, nemocnice, čistírny odpadních vod a podobně byly prvními cíli, stejně jako novináři, humanitární pracovníci a zdravotnický personál. Islámská univerzita je jen jednou ze dvou palestinských univerzit (spolu s Birzeit na Západním břehu Jordánu), které se dostaly do světových žebříčků, a byla bombardována necelý týden po začátku války. Od té doby byly všechny univerzity v Gaze zničeny nebo poškozeny.

Úmyslné ničení civilní infrastruktury je v současných městských válkách znepokojivě běžné, ať už jde o Rusko v Mariupolu či Grozném nebo Spojené státy, Velkou Británii a Francii v Mosulu, ale samotná destruktivita izraelského způsobu vedení války dostává na frak. Toto použití „nepřiměřené síly“ může představovat rozšíření doktríny Dahiya, o níž se předpokládá, že vznikla v jedné z bejrútských čtvrtí během války proti Hizballáhu v Libanonu v roce 2006. Vychází z toho, že IDF uznávají, což zřídkakdy veřejně přiznávají, že je téměř nemožné porazit zakořeněné městské povstalce - zejména pokud jsou povstalci ochotni za svou věc zemřít.

Vrací se k obléhání západního Bejrútu ze strany IDF v roce 1982 a opakuje se to v roce 2006 v Libanonu a ve čtyřech válkách v Gaze, které předcházely současnému konfliktu,. Vychází to z implicitního pochopení, že v městské protipovstalecké operaci jsou izraelské ztráty příliš vysoké. Nakonec jsou politicky nepřijatelné, i když jsou palestinské ztráty desetkrát nebo dvacetkrát vyšší.

Podle doktríny Dahiya se proti civilnímu obyvatelstvu používá zdlouhavá a rozsáhlá síla, aby se dosáhlo dvou konkrétních cílů: první je krátkodobý - oslabit podporu povstání, přičemž cílem v Gaze bylo stále více ztížit působení Hamásu. Druhý cíl je dlouhodobý - působit odstrašujícím způsobem na budoucí polovojenská hnutí jakéhokoli druhu, ať už v Gaze, na okupovaném Západním břehu nebo v jižním Libanonu. Jednoduše řečeno, to, co se stalo v Gaze, se stane jakémukoli hnutí, které bude zpochybňovat izraelskou bezpečnost tam i jinde.

Jedna z nejjasnějších analýz této doktríny je veřejně dostupná: Disproporční síla:  izraelská koncepce reakce ve světle druhé libanonské války. Vydal ji izraelský Institut pro studium národní bezpečnosti v roce 2008, dva roky po druhé libanonské válce, a podrobně v ní popisuje fungování této politiky, což je však těžko slučitelné s krveprolitím, ničením a zabíjením v současné válce.

Abychom tomu porozuměli a pochopili, proč si Netanjahu udržuje dostatečnou podporu pro pokračování války, je třeba si uvědomit dva další prvky. Prvním je trvalý dopad loňského útoku Hamásu. I přes děsivý počet palestinských obětí od té doby izraelské ztráty ze 7. října  otřásly izraelskou společností až do morku kostí a ten dopad je cítit pořád.

Již několik desetiletí existuje Izrael v bezpečnostním rozporu: zdánlivě nedobytný, ale přesto trvale nejistý kvůli zásadnímu konfliktu o půdu a národy. Tato „past nejistoty“ bude přetrvávat donekonečna, pokud se nepodaří dosáhnout spravedlivého urovnání s Palestinci. Kromě toho se Izrael sice považuje za demokracii, ale pokud vezmeme v úvahu celé území kontrolované Izraelem, je to právě nežidovské obyvatelstvo tohoto „velkého Izraele“, které má nyní celkově malou většinu.

Druhým prvkem je, že válka se pro Izraelce vyvíjí špatně. Navzdory masivnímu použití síly ze strany IDF a zničení velké části Gazy Hamás přežívá a stále se obnovuje. Neúspěch IDF začínal být zřejmý již před několika měsíci, ale Netanjahuova vláda už nemá kam jít a Biden zatím neudělá jediný klíčový krok, kterým je přerušení všech dodávek zbraní do Izraele. Dokud budou USA, a vlastně i Británie, odmítat přijmout rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu a Mezinárodního soudního dvora, může Netanjahu přežít.

Existuje jedno nadějné znamení: nálada veřejnosti v Izraeli se pomalu, ale jistě mění. Po loňském říjnovém útoku Hamásu si 70 % Izraelců myslelo, že válka by měla pokračovat, dokud nebude Hamás zlikvidován, ale podle jednoho z nedávných průzkumů si 62 % myslí, že to nyní není možné. Izrael zůstává hluboce polarizovanou společností, ale to znamená, že je jen možné, že konec války může přijít zevnitř.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
2863

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2024