Budeme v Česku bydlet v hokejových arénách?

3. 6. 2024 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut

“Peklo, kam vejdem
peklo i Eden”

(Marina Cvetajevová, Poéma periferie, 1923)


Mám to štěstí i neštěstí - zabývat se v posledním roce své praxe primárně bydlením v nejširším významu sociální práce. Zde je mé “maličké desatero” k mé roční zkušenosti:

  1. Současná situace dostupného bydlení v pražském prostředí - je horší než špatná. Domnívám se ze své zkušenosti, že je dnes prakticky nemožné něco podstatného v této oblasti změnit - bez meziresortního, krizového plánu…Vše ostatní je jen záplatování s využitím “fíkových listů” sociální práce.

 

  1. Hlavním důvodem sociálních/ bytových problémů stále většího počtu zoufalých lidí, se kterými dnes a denně se stýkám v krizové intervenční práci jak v kanceláři, tak i v terénu - jsou nízké platy/mzdy zaměstnanců ČR, malá ochrana nájemníků v ČR a masivní byznys s tzv. investičními byty. Hlavní příčiny krize známe naprosto přesně. To přece není málo. Jenže místo práce s pravdou děláme vše pro zakrytí pravdy.

  1. Další (pro média takřka neviditelnou) překážkou k získání nájemního bytu je stále stoupající úvodní nákladovost (je nutné mít tzv. našetřené pro mé klienty “velké peníze”) k získání nájemního bytu. Úvodní vstupy jsou dnes lichvářky předražené - realitní poplatky, kauce, úvodní co nejvyšší nájemné, nákladovost stěhování…Na jeden pražský nájemní byt je totiž dnes i dvacet zájemců a peníze ve výši nejméně 60 000 Kč je nutné mít připraveny pro majitele takřka během několika hodin.

  1. A pro tyto situace zde není žádná šance získat rychlou finanční pomoc od Úřadů práce ČR. Nejvíce je k tomuto účelu určena tzv. dávka mimořádně okamžité pomoci. Ta se však vyplácí k této životní události jen minimálně. K mému zděšení se totiž velmi rychle podařilo novému vrcholovému managementu Úřadu práce ČR kolem ředitele Krištofa ještě více utáhnout uzdu “nepomoci” u našich společných klientů. Absurdní strach o prekarizovanou práci v sociální oblasti vede následně k antihumánní reakci nás, sociálních pracovníků v těchto. institucích. To co vidím a zažívám - je mnohdy doslova etická zrada naší profese….

  1. Každá “jinakost” u nájemníků je předem ostrakizována prakticky každým ve veřejném prostoru, což vede k neúspěchu při získání nájemní smlouvy. Romská etnicita, ukrajinská národnost, duševní onemocnění, nepatrné patologické závislosti, malé děti, zvířata, závislost na příspěvku na bydlení…). Vše v dnešní, tak tvrdě sobecké době - vadí. A politici napříč politickým spektrem stále hledají dno antisociálního chování…

  1. Byty v ČR byly politiky kolem Václava Klause většinou takřka rozdány v devadesátých letech dvacátého století jako držhubné za ekonomický a sociální zločin kupónové privatizace a staly se dnes doslova jediným opravdovým bohatstvím běžné české rodiny (společně s normalizační chatou). Když dnes například hovořím s realitními makléři, sdělují mi, že v současné atmosféře v této zemi - znamená jakákoli rodina Romů - jako nový soused vlastníka bytu ve výsledku až půl milionu korun ztrátu při případném prodeji bytu v Praze a větších městech. Nebuďte slušný, že?

  1. Bez dostupného bydlení pro statisíce ohrožených OBČANŮ opravdu nelze v této zemi dlouhodobě žít (mladí lidé odcházejí ze země) a česká společnost si musí vybrat, zda chce být stále až směšně zbabělá ve veřejném prostoru nebo na pracovišti. Tento ostudný strach stále vyvažuje patologická škodolibost těch spíše šťastnějších než bohatých k zvětšující se skupině chudších obyvatel, aby nakonec obě skupiny bezmocně sledovaly zákonné a nezákonné přesuny obrovského majetku od společnosti již zcela odtržené ekonomicko/politické oligarchie.

  1. V současné době tolik “vzývaný” zákon o dostupném bydlení je pochopitelně důležitý, leč ten věčný strach, aby místní političtí a úřední šíbři tzv. dostupné bydlení nevykostili jako pstruha - nakonec vede k tak složité praxi byrokracie výkonu, že nakonec i těch pár osvícených starostů a tajemníků radnic rezignuje. Kontaktní místa pro bydlení” potřebují obrovskou podporu politických municipalit, nejen velké menšiny pracovníků sociálních odborů a neziskových organizací.

  1. Stále opakovaně volám (nejen) já po tolika potřebných nástrojích, které můžete nabídnout na “Kontaktním místě pro bydlení” a ne jen to všeobecné povídání, kterému v zatím vládou odloženém zákoně se nafoukaně říká odborné sociální poradenství v bytových otázkách. To však dokáže většina z nás sociálních pracovníků i bez "Kontaktního místa pro bydlení"  - my nemáme byty, azyly, slušné ubytovny, možnost zajištění “rychlých peněz”. Nepomůže nám další analýza života klientů pomocí dalších a dalších kazuistik v KMB - těch jsme již politikům sepsali a poslali miliony…O tom to opravdu není - nepotřebujeme mapovat, potřebujeme konat!

  1. Garantované bydlení místní municipalitou jako řešení - je možné ve městech, jako je Most nebo Ústí nad Labem. I tam to však bude vždy menšinový nástroj. A moje opravdu v současné době sdílená pražská zkušenost mi ukazuje, že se stále rozjíždějí nůžky mezi komerčním nájemným a tzv. možným garančním bydlením - lhal bych sám sobě a mátl klienty v bytové nouzi, kdybych tvrdil, že toto je cesta pro řešení masivní bytové nouze v ČR - kruh se tak uzavírá!

Velmi, velmi mírný zákon o dostupnosti bydlení - by byl určitě lepší než nIc. Pro mne, jako stoupence “Kritické sociální práce” však není tím nejpodstatnějším. Omlouvám se všem skvělým kolegyním a kolegům ze všech organizací, které vidí v přijetí tohoto zákona opak. Stejně jako u exekucí, i zde pro mne platí, že společenskou metastázu terminální rakoviny dostupného bydlení v ČR - nelze léčit acylpyrinem.

Držme těch několik stovek stoupenců “jiné” než jen případové sociální práce při sobě, jak jen to jde.

Červen 2024


0
Vytisknout
4630

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2024