Klausovy děti

6. 6. 2024 / Bohumil Kartous

čas čtení 12 minut

Myslí si, že jsou ryzí demokrati, ve skutečnosti mají rádi privilegia totality. Domnívají se, že jsou hluboce hodnotoví, ve skutečnosti jsou hodnotově ohební. Stále věří v kapitalismus a jeho všemohoucí neviditelnou ruku a vše, co ji chce regulovat, považují za komunismus či socialismus. V názorech na Rusko se mohou lišit, ale stopa peněz je nezajímá.

Termín “Husákovy děti” se poměrně dobře zavedl a označuje celou jednu historickou etapu ve vývoji československé a české společnosti. Generaci narozenou a více méně dospívající během normalizace. Čas ale běží a je tedy načase pojmenovat jiný rozvinutý fenomén, jehož počátek lze vystopovat v 90. letech: “Klausovy děti”.

V tomto případě nejde o nějakou ucelenou populační skupinu, kterou by definoval ročník narození. Jde o generaci, nebo mnohem více generace, definované kulturně ideologicky. Mohou to být lidé, kteří v devadesátkách dospívali, nebo třeba ty Husákovy děti, které se v devadesátkách čile re-formovaly. Mohou být klidně ještě starší, ale v devadesátkách se nějak našli a vydrželo jim to do teď.

Z jakých kulturně ideologických ingrediencí se vlastně Klausovy děti zrodily a jak se formovaly? Jejich fundus leží v období normalizace. Ať už v té době dospívaly, narodily se či přišly na svět až někdy na hranici společenské změny, normalizace je přímo nebo nepřímo mentálně uhnětla. Sice stále více selhávající, přesto stále represivně funkční totalita v nich probudila vnitřní obavu z trestu za nedodržování doktríny a zároveň pocit jakési nutnosti hledat cesty k tomu, jak té systémové eroze využít ve vlastní prospěch. Lidem, na které působil tento formativní vliv hodně silně, říkáme, že jsou vychytralí, expresivně “vychcaní”. Všechny Klausovy děti nemusí být vybaveny silnou charakteristikou tohoto druhu, mnoho jich ale v tomto prostředí vyrostlo přímo a ty mladší mohly být následně formovány mnohem méně zřetelným, ale pod povrchem “demokracie a kapitalismu” přetrvávajícím reliktem totality. Nemusí být nutně vychcané, ale každopádně stále pociťují jakousi vnitřní a permanentní nedůvěru v to, že “systém” může fungovat dobře, z čeho pramení jejich potřeba ho neustále minimalizovat, často ad absurdum.

Následovaly devadesátky, v nichž na počátku proběhla českou společností masivní euforická vlna spojená s pocitem určitého osvobození, ale také otevírajícího se světa a potenciálu s tím spojeného. Po dekádách umělého egalitářství socialismu a omezování přirozené podnikavosti se zcela obrátila společenská nálada: někteří lidé začali zvedat z chodníku své první miliony, zatímco ostýchavá většina, zamrzlá v přirozeném podnikání rizik totalitou, si tak nějak vytvářela k novému společenskému zřízení vztah. Mocně jí v tom pomáhal mediální diskurz a postoje elit, které takřka vylučovaly ze slušné společnosti kohokoliv, kdo smýšlel a jednal levicově. Jakkoliv byl Klaus už tehdy antipodem ducha demokratické sametové revoluce a většiny jejích vrcholných reprezentantů, v této náladě - a naivitě, velké naivitě, o které mi před pár lety říkal Petr Pithart - se z něj stal naprostý guru vlastnící ekonomický návod na svět.

Nebylo to rozhodně jednoduché, ani pro Klause, ani pro jeho děti. Euforie vyprchala během prvních pár let a společnost se ocitla v kapitalistické realitě. Nebyl to žádný blitzkrieg, mnoho podniků zde stejně fungovalo stále částečně v tom poklidném, socialistickém režimu, v němž se tolik nehledělo na hodnotu práce, ale soukromí zaměstnavatelé přeci jen přicházeli s jinými nároky a velké podniky se postupně začaly dostávat do soukromých rukou. Klaus sice začal ztrácet na popularitě a pro určitou část společnosti se z něj stal symbol ukradené revoluce, během níž se kradlo několikrát: v privatizaci, v legislativních dírách a taky při sestavování rozpočtu. Vedle něj tu ale začali vykukovat jeho první potomci: devadesátková ekonomická elita, které se dnes říká “velcí kluci”. Tyhle děti, nejvíce zřejmě to nejpovedenější, Petr Kellner, se o duchovního otce následně nejen hezky staraly, ale zároveň významně přebraly otěže při upevňování jeho odkazu. Jejich “klausiánská” mentalita jim rozvazuje ruce k morální pružnosti, k intelektuálnímu kýči a k oportunismu, které hodně čerpají z totalitní nátury, a víra v neviditelnou ruku a v to, že právě oni ji správně uchopily za předloktí, jim dává pocit oprávněnosti a výjimečnosti v tom, co dělají. Ať už podnikají v hazardu, fosilních zdrojích, půjčování peněz, ať už jednají sebevíce predátorsky, nebo namlouvají sami sobě, že propagace Číny je jen součást businessu, jejich skálopevné přesvědčení, že to s tou neviditelnou rukou dělají nejlépe, jak mohou, jim poskytuje neotřesitelnou pozici. A komu se to nelíbí, ten je pravděpodobně buď závistník, nebo komunista. Nebo nejspíš obojí.

Ačkoliv těch vlivů bude nepochybně více, z těch klíčových zmíním už jen ten poslední, nejvíce aktuální.Byť je zjevné, jak se Klaus znemožnil a zdiskreditoval svou ubohou snahou o udržení pozornosti a blábolení v rozporu se skutečností, ať už jde o válku na Ukrajině, o klimatickou krizi nebo vlastně cokoliv jiného, vliv jeho ducha, paradoxně za jeho vlastního setrvalého působení, stále perfektně funguje. Pojato křesťanskou metaforou, duch se oddělil od otce a jeho synové ho - často v blažené nevědomosti - nesou do budoucnosti. Děje se tak významně nikoliv kvůli médiím, které se už mezi tím docela vzpamatovala z dočasné ztráty soudnosti a potřeby vidět svět pouze tak, jak si to přeje demagog Klaus a jemu podobní, ale díky digitálnímu světu a jeho algoritmům. Díky nim je dnes možné - i přes všechny ty nehezké věci, které se v běžných médiích vyskytují - udržovat klausiánského ducha při životě prostým shlukováním v komorách ozvěn, do nichž se ten hnusný “neomarxistický” vibe nedostane. Zároveň vlastně veškerá ta posttotalitní schopnost relativizovat morálně cokoliv a potřeba držet se starých dobrých - byť neviditelných - rukou vyhovuje určitému světonázoru na pomezí konzervativně libertariánských představ o světě, světonázoru ohrožených mužů, incelů, stárnoucích podnikatelů a manažerů, ale i lidí o generaci mladší, kteří vyrůstají jako řekněme “Klausovi vnuci”. Pospolitost tohoto normálního světa, která vznikla zcela abnormálně díky technologické disrupci, je důležitou přispěvatelkou překvapivého faktu, že Klaus má v tomto světě stále spoustu živého - a také patřičně životaschopného - potomstva.

Zkusme si některé ve zkratce ukázat, snad jen pro lepší pochopení úvodní statě tohoto textu. Upozorňuju, že výše načrtnutý souhrn charakteristik nemusí být platný pro všechny, spíše jde o vymezení hranic, v nichž se Klausovy děti více či méně překrývají. 

Absolvent VŠE: Je to můj dobrý kamarád, zároveň osoba, která nemá veřejný profil, nicméně výborně naplňuje řadu parametrů Klausova potomka. Je mu něco málo přes 30 a je přesvědčený pravičák, koupil si knihu o Kellnerovi, ze které byl zklamán. Ne obrazem Kellnera, ale tím, že kniha je šmejd poskládaný z toho, co kde autor našel na webu. Kellnera stále obdivuje, myslí si o něm, že je “Baťa 21. století”, bez ohledu na zjevnou nesourodost takového srovnání. je to člověk bezesporu velmi chytrý a velmi schopný, a nikoliv bez empatie a potřeby vyjádřit solidaritu, umí to a zjevně to i potřebuje. Je trochu macho, ne však bez sebereflexe. Nechá se rád nahlodávat ve svých postojích, rád vede diskuse, ale to dogma získané na VŠE je stále velmi silné.  

David Černý: Dříve výtvarník, dnes už spíš nástěnkář, který je měl v minulosti potřebu se vůči Klausovi osobně vymezit, když před více než 20 lety navrhl instalaci zesměšňující jak Klause, tak jiného výtvarníka, Milana Knížáka. Při zpětném pohledu se to zdá být tak trochu projev oidipovského komplexu. Černý se totiž zdá být věrným nositelem ducha odděleného od otce. Stále ještě bojuje s komunismem, aniž by dobře bylo pochopitelné proč. Člověka napadne, když o tom přemýšlí, že je to dobrá záminka nepřipouštět do vlastního vnímání světa jiné, možná důležitější problémy a že se dávno dobojovaná válka bojuje snadno. A taky to nepochybně vyhovuje developerům, pro které Černý navrhuje svou urbánní výzdobu. Poslední ránu komunismu společně zasadili, když se pomstili komunistické architektuře Máje rekonstrukcí a plastovými motýly.

Filip Turek: Klausův nominant do Evropského parlamentu, prodavač nefunkčních prostředků na obranu proti covidu a nevzdělaný “expert” na Green Deal. Jako by ho Klaus duchovně porodil. Tento exot, o jehož vztahu k nacistické a neonacistické symbolice se nyní vede veřejná diskuse, se otevřeně hlásí ke vztahu k někdejšímu šéfovi devadesátkové galerky Jonákovi, což dobře zapadá do klausiánského konceptu pecunia non olet (peníze nesmrdí). Vlastně jsou tím jediným, co člověka pořádně zajímá a když je potřeba kvůli nim - a kvůli ukojení patologické potřeby být viděn - ohnout svět, je tu opět táta Klaus, který poskytl skvělý návod: popři, chlapče, klimatickou krizi, postav se oportunisticky za spalovací motory a budou ti žrát z ruky. A tak se stalo.

Tomáš Mikolov: Možná vám to jméno nic neřekne, ale lidé, kteří se věnují digitálním technologiím, vědí. Jde o předního českého experta v oblasti vývoje AI. na rozdíl od Turka je nepochybně v oblasti, ve které působí, velmi vzdělaný, jeden z mála technologů z Česka, kteří se uplatnili v USA. nedávno jsme byli hosty stejného pořadu ČT24, v němž Mikolov vystupoval předem mnou. Mluvil o vlivu AI na naše životy a zabrousil přitom na poněkud tenký led, alespoň pro něj. Začala poměrně neuváženě šermovat socialismem a kapitalismem, přičemž za socialismus považuje jakoukoliv snahu o regulaci. Prý nám to nepřísluší, prý máme nechat vývoj technologického businessu být a ono to bude dobré. Určitě by se bránil označení Klausovo dítě, stejně jako Černý, ale tady nejde o vnitřní pocit, tady jde o upřímné proklamace. Potřeba zmatlat cokoliv, co se příčí konstruktu o neviditelné ruce, do slova socialismus nebo komunismus, je v českém kontextu tak klausiánské…

Pavel Tykač: Je to jeden z velkých kluků, fosilní podnikatel. Ačkoliv by sem mohli patřit klidně všichni ostatní, Tykač poskytuje do svého způsobu uvažování otevřený vhled prostřednictvím svého blogu. Nedávno se na něm svěřil ze svého obdivu k Vietnamu. To je podle něj ta správná země, zejména pragmatičnost, pracovitost a - světe div se - podnikatelskost, které se daří v tom, co autor nazval “striktním politickým režimem”. Ten je sice komunistický, ale komunismus už opustil! A to se Tykačovi líbí, vietnamští komunisté totiž porazili sami sebe. Neviditelnou rukou trhu. A nemají žádné emisní povolenky a elektrárnu na uhlí tam postavíte hrozně rychle. Příště by snad mohl vzít duchovního otce na výlet sebou.

3
Vytisknout
5086

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2024