Několik otázek na stoupence neustálého vyzbrojování Ukrajiny

6. 6. 2024 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Ti, kdo už téměř dva a půl roku podporují neustálý příliv zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu na Ukrajinu “tak dlouho, jak to bude zapotřebí”, by těm, kteří ještě před vypuknutím plnohodnotné ruské invaze volali po diplomatickém urovnání krize, měli objasnit detaily své dosud selhávající strategie. A má tato v mých očích hrůzostrašná strategie vůbec nějaký “endgame”? Cožpak Ukrajinci navzdory přetrvávající západní vojenské, finanční a diplomatické podpoře a nejednoho překročení Západem deklarovaných červených linií mají kýžené výsledky na bojišti?

Na rozdíl od proponentů nekompromisního vojenského vítězství nad jaderným Ruskem se nedomnívám, že pomalá, ale prakticky jistá porážka ukrajinských vojsk pramení z nedostatečného přísunu zbraní ze Západu.

Za prvé, americký ministr obrany Lloyd Austin definoval americkou strategii vůči Rusku na Ukrajině následovně: „Chceme, aby Rusko bylo oslabeno do té míry, aby nemohlo dělat takové věci jako je napadení Ukrajiny.“ Tato explicitně formulovaná americká doktrína vůči Rusku konkrétně nehovoří o vypuzení ruských okupačních vojsk z každého centimetru ukrajinského území, včetně Krymu - jde spíše o definování hluboce cynických geopolitických zájmů USA, nehledě na osud samotných Ukrajinců.  

Za druhé, ukrajinský konflikt do značné míry charakterizují dělostřelecké bitvy, přičemž západní státy postrádají kapacity na výrobu dostatečného množství dělostřelecké munice. Nelze tedy přesvědčivě argumentovat, že kdyby Západ poskytl Kyjivu vše, co potřebuje, tento nad Kremlem zvítězí, nemluvě o zásadním riziku “jaderného paradoxu”, jak jej formuloval (nejen) bývalý šéf amerického sboru náčelníků štábů generál Mark Milley: “Čím více by se Rusové blížili prohře na Ukrajině, tím větší by bylo jaderné nebezpečí.”

Je naprosto šílené vědomě se tomuto jadernému paradoxu přibližovat, což - žel - NATO a USA dělají, když povolily Kyjivu útočit na ruské území a spekulují o vyslání dalších jednotek NATO na Ukrajinu. Koneckonců američtí a britští vojenští poradci už na ukrajinském území operují; narůstá tak eskalační potenciál, pokud budou při ruských útocích usmrceni nebo zraněni. Ačkoli Bidenova vláda poukazuje na nastavení limitů pro ukrajinské údery na ruské území, tato omezení mohou být podle amerických činitelů v budoucnu s ohledem na dynamiku bojů uvolněna, a tím pádem bude překročena další červená linie. Kyjiv v této rozjitřené atmosféře na konci května v Krasnodarském kraji zaútočil na ruské systémy časného varování detekující případný jaderný útok. Jestliže dojde k poškození či oslepení “očí” majících za úkol hlídat případné atomové hrozby, následky mohou být věru nedozírné.

Na konci května jsme se na stránkách New York Times mohli dočíst, že cílem Pentagonu je do konce příštího roku vyrábět 100 000 kusů dělostřelecké munice měsíčně. Nicméně podle mínění experta na ruské ozbrojené síly Michaela Kofmana citovaného v textu ani nejlepší scénář prakticky nepočítá s možností, že by Spojené státy a Evropská unie do konce roku 2025 dohromady vyráběly více dělostřelecké munice než Ruská federace. Nabízí se proto otázka, jak tento nadmíru palčivý problém míní západní jestřábové vyřešit?

Avšak ještě větším problémem než je nedostatek dělostřelecké munice je nouze o čerstvé ukrajinské vojenské síly a rostoucí neochota ukrajinských mužů odejít na frontu. Podle Eurostatu od začátku ruské invaze opustilo Ukrajinu 650 000 mužů branného věku. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že pouze 35 % ukrajinských mužů, kteří dosud nebojovali, je připraveno odejít do války.

Západní politické a mediální elity z tepla svých paláců, kanceláří a newsroomů nemají sebemenší morální problém posílat jiné lidi na smrt, přestože nechuť a nevole spousty ukrajinských mužů riskovat smrt v proxy válce mezi Ruskem a USA dramaticky narůstá. Je naprosto amorální, ba zrůdné požadovat po těch, kdo z logických důvodů odmítají bojovat proti mnohem silnějšímu nepříteli, aby položili život za jimi protežovanou agendu. Existují spousty ověřených videí zachycujících agresivní verbíře, kterak se na frontu doslova snaží unést “čerstvou potravu pro děla” .

“Od začátku roku bylo v řece Tise, která odděluje Ukrajinu od Maďarska a Rumunska, nalezeno více než 30 těl mužů v branném věku. Přesto ukrajinští muži i nadále riskují své životy a snaží se přeplavat zrádný horský tok, jen aby se vyhnuli odvodu. Ostatní podstupují trnitou cestu přes Karpaty, což rovněž doprovázejí smrtelná rizika,” líčí na webu intellinews nesmlouvavý kritik Putinova režimu Leonid Ragozin.

Ti, kdo ať již dobrovolně, či nedobrovolně v rámci nového kontroverzního zákona o branné povinnosti odejdou na frontu, často podstupují zrychlený a zoufale nedostatečný výcvik. Není vůbec těžké si představit, že doba jejich přežití ve válečném kotli je úměrná mizernému tréninku ve výcvikových střediscích.

Západní jestřábové by tedy bez vytáček měli vysvětlit, jak vyřešit nedostatek ukrajinských vojenských sil, jakož i šířící se nechuť ukrajinských mužů k boji.

Tragicky se mýlí i ti, kdo kategoricky odmítají navázat jakýkoli dialog s Vladimirem Putinem, řkouce, že s masovými vrahy a válečnými zločinci se nevyjednává; platí snad totéž i pro Benjamina Netanjahua, který může kdykoliv ukončit izraelskou genocidní mašinérii v Gaze? Sám Putin opakovaně vyjádřil ochotu jednat o zastavení bojů, což se samo o sobě nerovná ukrajinské kapitulaci. Klid zbraní by přirozeně musel platit pro obě znesvářené strany, ideálně za dohledu mezinárodních pozorovatelů. A co je nejdůležitější, lidé by neumírali a Ukrajina by nepřicházela o další území. A to by měli mít všichni zastánci Ukrajiny na srdci především, neboť dosavadní strategie vyzbrojování Ukrajiny “jak dlouho to bude možné” jednoduše selhala na plné čáře, a to na úkor běžných Ukrajinců.  

-3
Vytisknout
3423

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2024