Nebezpečné: Trump jako Hitler je performance artist

4. 6. 2024

 

De Berg cituje amerického komika a herce George Burnse:   „Nejdůležitější věcí v herectví je upřímnost. Pokud ji dokážete předstírat, vyhráli jste.“ A dodává:   „V populismu je nejdůležitější autenticita. Jakmile ji dokážete předstírat, máte vyhráno.“

Šedesátiletý De Berg si znovu přečetl Hitlerův autobiografický manifest Mein Kampf, právě když Trump v roce 2015 poprvé kandidoval do Bílého domu. „Samozřejmě existují obrovské rozdíly,“ uznává. „Hitler byl ideologicky přesvědčený antisemita, který vyvolal druhou světovou válku a byl zodpovědný za holocaust, při němž zahynulo 6 milionů židů.

„Ale pak jsem se podíval na jejich rétorické strategie a operace v oblasti vztahů s veřejností a začal jsem vidět, jak jsou si v mnoha ohledech podobní. Tak jsem si řekl, dobře, proč neudělat knihu, která by se na Hitlera podívala z pohledu Trumpa?

„Máme tendenci vnímat Hitlera jako genocidního masového vraha, což samozřejmě byl, ale ne tolik jako populistu. Napadlo mě, že podívat se na něj z perspektivy Trumpa nám může pomoci zjistit, proč vlastně tolik lidí Hitlera podporovalo a naopak.“
 
De Berg především tvrdí, že Hitler a Trump byli a jsou politickými performery, kteří o politice mluví jen vágně - Make Germany/America great again -, ale umí na sebe strhnout pozornost pomocí vtipů, urážek a extrémních výrazů. V tom se liší od Josefa Stalina, sovětského autokrata, který byl špatným řečníkem a raději pracoval v zákulisí.

„Jejich extremistické výroky jsou velmi záměrně míněny tak, aby vyvolaly reakci a dostaly se do tisku. Hitler o tom vlastně zcela otevřeně píše v Mein Kampfu, a to je samozřejmě výzva: co pak uděláte jako novinář nebo jako opoziční politická strana, když ten druhý činí tato extrémní prohlášení?

„Nebudete o těchto věcech informovat, ale populisté si pak budou říkat, cokoliv chtějí? Nebo jim budete odporovart a poukazovat na lži a extremismus, ale tím jen více upozorňujete na to, že kandidují, a na všechno, co říkají?“ ptá se.

Vedle potenciálu zaujmout na titulních stranách novin extremistický jazyk také dobře nahrává mnoha voličům. De Berg říká: „Většina jejich voličů je nespokojena se současným stavem z různých důvodů - globalizace, automatizace -, takže chtějí změnit systém a tady máte antiestablishmentového kandidáta, který není politicky korektní, který říká, že to vyřešíme, který nepřichází se všemi těmi ‚zbabělými, prohnilými kompromisy‘.“

Mnoho takových voličů je připraveno obvinit obětního beránka, „ty druhé“. Hitler vinil z porážky Německa v první světové válce židy; Trump zahájil svou kampaň v roce 2015 démonizováním přistěhovalců z Mexika a nadále staví do popředí bezpečnost hranic. „Zjednodušuje svět. Místo abstraktních společenských struktur a historického vývoje máte jednu konkrétní skupinu lidí, na kterou můžete svést všechny problémy.“

Jeden z prubířských kamenů postřehů z prvních Trumpových let pochází od novinářky Saleny Zito. V září 2016 napsala v komentáři pro časopis Atlantic, že „tisk ho bere doslova, ale ne vážně; jeho příznivci ho berou vážně, ale ne doslova“.

De Bergová se opět dočkala srovnání s Hitlerem. „Po válce bylo hodně rozhovorů s nacisty, kteří říkali, no jo, dobře, Hitler prohlašoval všechny ty extrémní věci, ale my jsme si uvědomili, že to je masový politik, a mysleli jsme si, že prostě říká věci, které nemyslí vážně, že jen trochu přehání. Někdo řekl, že požadavky v Mein Kampfu jsme brali jako dogmata v Bibli - ale nikdo si nemyslel, že se tyto věci stoprocentně splní.

„To samé platí nebezpečně i o věcech, které říká Trump. Na svých mítincích nastínil celou řadu velmi problematických věcí, které udělá, až bude prezidentem, ale to neznamená, že tomu všichni lidé doslova věří. Nemyslím si, že by doslova věřili tomu, že postaví tu velkou betonovou zeď mezi Mexikem a Spojenými státy. Mnozí z nich si podvědomě mysleli, že ve skutečnosti říká, že bude chránit tradiční americkou identitu.

A tato - abych použil nóbl výraz - interpretační otevřenost znamená, že se v řečníkových slovech mohou rozpoznat jak extrémnější stoupenci, tak i ti méně extrémní či ‚umírnění‘. To dělalo Hitlera a dělá Trumpa tak obtížným.“

Trumpův nesouvislý, meandrující a kličkující způsob řeči tento efekt ještě umocňuje. „Trump přechází od FBI k soudci, od demokratů ke komunistům a tak dále. Člověk si pak může říct, no, ten chlap je zjevně intelektuální potrhlík, neumí mluvit logicky a argumentačně. Mohl by, ale uvědomuje si, že tento vágní způsob, jak všechny tyto lidi svázat dohromady, vlastně dává různým částem voličů různé věci, se kterými se mohou ztotožnit. Někdo nemusí mít rád FBI, jiný zase přistěhovalce a tak dále.“

Podle výčtu deníku Washington Post Trump během čtyř let svého prezidentského mandátu pronesl více než 30 000 nepravdivých nebo zavádějících tvrzení. Asi nejhorší je „velká lež“, že prezidentské volby v roce 2020 vyhrál on, nikoliv Joe Biden, a to prý proto, že byly ukradeny kvůli rozsáhlým podvodům. De Berg o tom píše ve své knize: „Koncept velké lži spočívá v tom, že pokud je nepravda dostatečně extrémní, lidé ji pravděpodobně přijmou už jen proto, že se nedokážou přimět k tomu, aby uvěřili, že by někdo mohl lhát tak nehorázným způsobem.

Klíčová je také podívaná a sociální tmel masových shromáždění. Britský zpěvák David Bowie kdysi v kontroverzních komentářích pro časopis Playboy poznamenal: „Podívejte se na některé jeho filmy a uvidíte, jak se pohyboval. Myslím, že byl docela dobrý jako Jagger. Je to ohromující. A když vylezl na pódium, pracoval s publikem. Proboha! Nebyl to žádný politik. Byl to mediální umělec. Využil politiku a divadlo a vytvořil věc, která vládla a ovládala show po 12 let. Svět už nikdy neuvidí takového člověka, jako byl on.“

Trumpova shromáždění jsou typicky zábavné záležitosti, jejichž atmosféra je zčásti cirkusová, zčásti koncertní, zčásti sportovní a na nichž se podobně smýšlející lidé scházejí stejně rituálně jako v kostele. Za každého počasí sdílejí kolektivní pocit nespokojenosti a zároveň si najdou způsob, jak se pobavit. V malých městech, která se často cítí pozadu za velkými městy, mohou představovat největší událost roku a nabízet vzrušení z živého vystoupení v jinak digitálně přesycené době.

De Berg k tomu říká:  „Když se podíváte na život mnoha obyčejných Němců za Výmarské republiky bezprostředně po první světové válce, kdy se ekonomice nedařilo a měli nejrůznější problémy, mnozí z nich si nemohli dovolit užívat si nejrůznější podívané, ale mohli jít na Hitlerův mítink.

„Na shromáždění Trumpa můžete jít také, a to vytváří pocit solidarity, pocit společenství, což je samozřejmě zároveň nebezpečná věc, protože lidé se pak navzájem identifikují. Ztrácejí svou individualitu, ztrácejí svou kritickou schopnost a zároveň se všichni dohromady identifikují s politickým vůdcem, takže si ten politický vůdce může dělat, co chce.“

Na způsobu, jakým si Republikánská strana myslela, že může Trumpa kooptovat a ovládat, je také něco znepokojivě povědomého, aby nakonec zjistila, že kapituluje a je přetvořena k jeho obrazu. Jeden po druhém se stranické stálice zařadily do řady a opustily dlouholeté zásady, zatímco nespokojenci byli vyčištěni.

De Berg pokračuje: „Hitler se z 2,6 % hlasů v roce 1928, což znamená, že ho více než 97 % voličů nechce, stává v roce 1932 největší stranou. Pak si tito konzervativní politici řeknou: Dobře, máme tady takového politického nýmanda, ale je to populista a je populární, lidé ho mají rádi. Když z něj zkusíme udělat vicekancléře, tak může plnit naše příkazy.

Hitler říká ne, já nebudu vicekancléřem, já chci být kancléřem.“ Tak nakonec ustoupí, ale pořád si myslí, že bude dělat to, co oni chtějí, a prosazovat jejich politiku. Jeden z těch konzervativních politiků památně řekl: 'My jsme si ho najali'. Hitler je zmanipuloval, stal se kancléřem a od té chvíle se to s německou společností katastrofálně zvrtlo.“

A dodává:  „Jednou z nejznepokojivějších věcí na trumpismu je pro mě způsob, jakým se mu podařilo proměnit politiky, o kterých jste si mysleli, že jsou velmi pravicoví, ale nakonec racionální, v lidi, kteří se stali v podstatě trumpisty.

Nestalo se to, že by oni zmanipulovali Trumpa, ale Trump nakonec zmanipuloval je a pak v podstatě jen ovládl republikánskou stranu. Všichni tito lidé se museli zříci všech věcí, kterým dříve věřili: mezinárodních dohod o volném obchodu, perspektivní role Ameriky ve světě.“