Špionáž proti Mezinárodnímu trestnímu soudu dokazuje, že izraelská vláda je bezprávný režim.
31. 5. 2024
Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl o bezostyšnosti izraelského zastrašování prokurátorky Mezinárodního trestního soud. Je zásluhou žalobců ICC, že se to nepodařilo, píše Kenneth Roth, bývalý ředitel organizace Human Rights Watch.
Neměl bych být překvapen bezprávím vlády, která bombarduje a způsobuje hladomor u palestinských civilistů v Gaze, ale přesto mě šokovala nestydatost izraelské snahy zvrátit vyšetřování svých válečných zločinů Mezinárodním trestním soudem. Jak odhalil deník Guardian spolu s izraelskými médii +972 a Local Call, izraelská vláda v průběhu devíti let „nasadila své zpravodajské agentury ke sledování, hackerským útokům, nátlaku, očerňování a údajnému vyhrožování vedoucím pracovníkům Mezinárodního trestního soudu ve snaze zmařit vyšetřování soudu“.
Tato snaha byla bezostyšná. Záhadní muži navštívili bývalou hlavní žalobkyni Fatou Bensoudovou před jejím soukromým domem a předali jí obálku s penězi, což podle ICC „pravděpodobně znamenalo, že [Izrael] dal žalobkyni najevo, že ví, kde bydlí“, uvedl Guardian. Údajně jí a její rodině vyhrožovali slovy: „Měli byste nám pomoci a nechat nás, abychom se o vás postarali. Nechcete se přece zaplést do věcí, které by mohly ohrozit vaši bezpečnost nebo bezpečnost vaší rodiny." Proti jejímu manželovi uspořádali zjevnou operaci a „očerňovací kampaň“. Podle této zprávy také rozsáhle monitorovali komunikaci její a jejích zaměstnanců s Palestinci.
Toto sledování pokračovalo i za jejího nástupce, současného hlavního žalobce ICC Karima Khana. To může vysvětlovat, proč izraelská vláda zřejmě věděla o Khanově plánu usilovat o vydání zatykače na vysoké izraelské představitele dříve než kdokoli jiný.
Izraelská vláda se zřejmě domnívala, že Bensoudová je zranitelná, protože pochází z malého afrického státu, Gambie. Jeden ze zdrojů deníku Guardian vysvětlil, jak izraelská vláda uvažovala: „Bensoudová je černoška a je z Afriky, tak koho to zajímá?“
Izrael Bensoudovou špatně odhadl. Ta této snaze o zastrašování působivě odolala. Jakmile v únoru 2021 obdržela od soudu ujištění, že Palestina má dostatečný status státu, aby se k němu mohla připojit a udělit mu jurisdikci, začala jednat. Její funkční období se chystalo skončit v červnu 2021, takže mohla problém předat Khanovi, ale místo toho v březnu 2021 zahájila vyšetřování, které nyní vedlo až k žádosti o žaloby pro izraelské představitele.
To dává do souvislosti tvrzení, které prosazoval především americký ministr zahraničí Antony Blinken, že žalobce ICC se měl spíše přiklonit k výsledkům Izraele při vyšetřování a stíhání vlastních válečných zločinců, než aby usiloval o vydání zatykače na Netanjahua a izraelského ministra obrany Yoava Gallanta. Pokud jde o vysoké izraelské představitele, žádné takové záznamy neexistují. Naopak se zdá, že izraelské orgány zahájily vyšetřování až poté, co se z monitoringu dozvěděly, že se o danou oblast zajímá prokurátor ICC - což je sotva projevem dobré víry v odpovědnost. Právě proto je ICC zapotřebí - jako pojistka spravedlnosti v případě, že vnitrostátní orgány nejsou ochotny nebo schopny jednat.
Možnost dovolávat se ICC je jedním z nejdůležitějších výsledků rostoucího uznání Palestiny jako státu. Právě přijetí Palestiny jako „nečlenského pozorovatelského státu“ Valným shromážděním OSN v roce 2012 jí umožnilo připojit se k soudu a získat jurisdikci pro zločiny spáchané na palestinském území. Není divu, že izraelští představitelé tento vývoj odsoudili jako „diplomatický terorismus“. Byl to začátek konce jejich beztrestnosti. To také ukazuje význam nedávného rozhodnutí Norska, Irska a Španělska uznat Palestinu jako stát - jediné evropské vlády, které tak učinily kromě Švédska. Ostatní by se k nim měly připojit, aby pomohly odstranit veškeré pochybnosti o jurisdikci Mezinárodního trestního soudu.
Palestinské skupiny pro lidská práva také utrpěly tím, že izraelská vláda použila proti nim obvinění z „terorismu“. Důležitým zdrojem důkazů pro ICC byla vysoce respektovaná skupina Al-Haq. Nejenže izraelská vláda monitorovala komunikaci Al-Haq s ICC, ale také (absurdně) označila Al-Haq a pět jejích spolupracujících skupin za „teroristické organizace“, což byl zjevný pokus oslabit prosazování práv Palestinců. Tato strategie „zastřel posla“ pokračuje i nadále, když Izrael zakazuje vstup do Gazy zahraničním novinářům a mezinárodním lidskoprávním skupinám a ukončil činnost Al-Džazíry v Izraeli.
Jedním z podivných zvratů v této epizodě bylo údajné využití Josepha Kabily, bývalého prezidenta Demokratické republiky Kongo, Izraelem k „přepadení“ Bensoudové během setkání s Kabilou. To, že se Bensoudová setkala s Kabilou, není nijak překvapivé; právě on vydal Mezinárodnímu trestnímu soudu více podezřelých než kdokoli jiný. Byl však také notoricky známý jako zkorumpovaný člověk, čehož mohli izraelští agenti využít.
Když Khan oznámil, že usiluje o vydání zatykače na Netanjahua a Gallanta, vydal varování: „Trvám na tom, že veškeré pokusy o maření, zastrašování nebo nepatřičné ovlivňování úředníků tohoto soudu musí okamžitě skončit.“ Citoval článek 70 Římského statutu, zakládající smlouvy Mezinárodního trestního soudu, který zakazuje „bránit úředníkovi soudu, zastrašovat ho nebo ho korupčně ovlivňovat“ nebo „mstít se úředníkovi ... kvůli vykonávaným povinnostem“.
Předpokládal jsem, že Khan měl na mysli skupinu amerických republikánských senátorů, kteří pohrozili „přísnými sankcemi“, pokud Khan obviní izraelské úředníky. Je možné, že tak učinil. Khan se však také mohl snažit odradit od případného opakování operace Mosadu proti své předchůdkyni.
Diskuse