Tresty smrti globálně stoupají. V „Top 5“ stále najdeme i USA

30. 5. 2024 / Matěj Metelec

Nepřekvapí, že v první pětici najdeme (popořadě) Čínu, Írán, Saudskou Arábii, Somálsko a Spojené státy. Ty sice mají řádově méně vykonaných poprav než první dvě země pochmurného „žebříčku“, na rozdíl od nich však nejsou diktaturou. Jak známo, USA jsou jedinou demokracií, v níž je trest smrti běžně vykonáván. V Evropě, která se v druhé půlce 20. století dospěla ke konsenzu ohledně upuštění od kapitálního trestu, považujeme tento americký „zvyk“ za obludný, zároveň jsem si na něj tak trochu „zvykli“. Už proto, že je součástí americké popkultury, která se svou úspěšnou globalizací stala svým způsobem i popkulturou „naší“.

Z normalizace tohoto neslavného projevu „americké výjimečnosti“ (american exceptionalism) nás umí vytrhnout právě jen podobný seznam, v němž jsou Spojené státy postaveny vedle odpudivých diktatur, které svou nadvládu udržují možná nikoli výhradně násilím, ale rozhodně za jeho nezanedbatelné pomoci. Otázka role násilí (či dokonce: kultu násilí) v americké společnosti patří k těm, které jsou už po desítky let kladeny znovu a znovu a existuje takřka nepřehledná záplava knih a filmů, fikčních, dokumentárních i odborných, které se na ni pokoušejí dát více či méně komplexní odpověď. Fixace na vykonávání trestu smrti, k němuž je možné být odsouzen v sedmadvaceti států federace, je specifickým projevem oné americké násilnosti, už proto, že je vykonávána právě jménem státu coby svrchovaný projev státní moci.

Právě moci se věnuje film amerického dokumentaristy Yanceyho Forda Power (česky jako Moc policie), který měl premiéru 17. května na Netflixu. Zabývá se jen jedním ze segmentů násilí v Americe, zato tím, který je zásadně spjat s autoritou a exekutivní mocí, totiž policií. Důvody aktuálnosti tohoto tématu v posledních letech jsou nasnadě: série smrti Afroameričanů v rukou policie v posledních více než deseti letech, jejímž pomyslným „vrcholem“ se stalo zadušení George Floyda v roce 2020.

Fordův film ale není zajímavý coby další aktivistický příspěvek, konstatující, že policie tíhne k rasovému profilování a zdaleka není tak barvoslepá, jak by měla být. Zajímavost mu dodává historická perspektiva, která ukazuje, za jakých okolností policejní složky v Spojených státech vznikaly. Řada odborníků, kteří ve filmu mluví, se shoduje na třech hlavních pramenech americké policie: zajišťování pacifikace domorodých Američanů („tj. „indiánů“) na západní hranici, kontrola černé otrocké populace na jihu a kontrola bílé dělnické třídy ve městech na severu a východě.

Policie představovala součást utlačujícího aparátu všude na světě, a to nejen v moderních totalitarismech. Četnictvo se v Rakousku a později v Československu používalo mimo jiné coby nástroj disciplinace, a potlačování dělnických demonstrací silou nebylo výjimkou. V policii se ovšem nemohla pěstovat koloniální mentalita, jako bylo běžné v Americe. A to nejen na západní „hranici“ a na otrokářském jihu. I ve městech průmyslového východního pobřeží v 19. století tvořili většinu policie anglosaští „domorodci“ a velkou část dělnictva imigranti z periferií Evropy: Irové, Italové, Češi, Slováci a také Židé z imperiálního Ruska. Ti nejen tvořili tehdy jádro socialistického hnutí v Americe, ale také byli tamními „white-anglo-saxon-protestant“ elitami vnímaní jako rasově méněcenní.

Nepřekvapivě hraje rasa v USA stále významnou roli i v otázce trestu smrti. Například černoch, který zavraždí bílého, daleko pravděpodobněji dostal trest smrti, než to mu bylo naopak. A v celách smrti čeká nadpoměrný počet Afroameričanů, což odráží i jejich neúměrné zastoupení v amerických věznicích jako takových. Tím je role trestu smrti v americké společnosti jen o to ostudnější.