Odpovědnost za informace je v digitálním věku veledůležitá společenská odpovědnost

Nenávist, demagogie nebo idiocie v reklamě je vizitkou objednatele i nosiče

3. 9. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty

Fakt, že se brněnský dopravní podnik omluvil svému řidiči za to, že byl nucen jezdit s demagogickým, nenávist vyvolávajícím billboardem jedné české, krajně populistické, postojově protiústavní straně, je nutno ocenit. Na druhou stranu, normou ve společnosti by mělo být, že alespoň veřejné instituce a společnosti veřejného charakteru budou brát v potaz to, jakým sdělením věnují svůj fyzický nebo virtuální prostor. Fakt, že reklamu někdo zaplatí, automaticky neznamená, že poskytovatel prostoru nemá odpovědnost za sdělení, které taková informace nese. V propojeném, fyzicky-virtuálním světě, v němž se (dez)informace z digitálního světa volně a rychle přemisťují do fyzické roviny sociální reality, je součástí společenské odpovědnosti i dovednost posoudit význam sdělení, jeho aktuální kontext a možný dopad.

Nehledám to, ale s vysokou pravděpodobností se někde objevily nebo objeví kritické reakce typu "omezování svobody slova" a "cenzura" (Parlamentní listy, Echo nebo kterékoliv jiné médium zatížené konceptem programového šíření dezinformací či přízemní ideologickou zarputilostí). Je to běžný jev a svou roli v něm sehrávají buď zištné zájmy (relativizujeme hodnoty i fakta, abychom mohli manipulovat), nebo retrotopní přesvědčení zformované v předdigitální době, postavené na premise absolutní svobody slova.


Populisti, jejichž reklama se stala předmětem zkoumání závadnosti, budou nepochybně hrát roli obětí zvůle, nesvobody a cenzury. Tato strana trvale přesvědčuje snadno ovlivnitelné voliče o tom, že zakáže islám, prosadí odvolatelnost politiků, degraduje myšlenku přímé demokracie a začala také bojovat s inkluzí, neboť jde o téma, které Blesk a další podobně důvěryhodné zdroje informací poškodily cílenou zjednodušující, ohlupující kampaní.

V tomto kontextu se nachází povědomí české veřejnosti o tzv. "inkluzi": jde o snahu snížit úroveň vzdělávání na úroveň kognitivních schopností dětí s mentálním postižením, je to útok na školství a na "střední třídu" (Echo). Tento idiotský konstrukt, který (podobně jako v případě imigrace) manipuluje se substancí strachu ze ztráty něčeho cenného ("dobrého školství"), je velmi často doprovázen dalšími manipulativními či dezinformačními figurami (jde o nátlak zlé EU, business zlých neziskovek a vrstvu zlého multikulturalismu). Šiřitelé těchto informací se buď nenamáhají zjistit, co je základním principem inkluze (individualizace cílech vzdělávání, nikoliv hodnotách, a podpora společenské koheze a důvěry), nebo nejsou schopni pochopit kauzalitu. A to ani tváří v tvář prokázané účinnosti. Argumentace lidskými právy je pro tutéž skupinu často v podstatě irelevantní.

Jistě ne každý poskytovatel informačního (reklamního) prostoru může dobře chápat, co všechno obsahuje diskursivní fenomén inkluze, nicméně může si takovou expertizu zajistit. Zejména tehdy, jde-li o společnost veřejného charakteru, případně o společnost, které záleží na její reputaci vzhledem ke společenské odpovědnosti. O tom, v jakých případech by to bylo vhodné, rozhoduje základní společenská orientace.

Dostatečná společenská orientace, ani pokročilejší informační gramotnost, ale nejsou standardem. V rámci kampaně Nelež, která se snaží zadavatelům internetové reklamy zdůrazňovat odpovědnost, kterou nesou za to, kde se jejich reklama v digitálním prostoru vyskytuje, se setkáváme jak s okamžitou kladnou reakcí, tak s odmítáním založeným na nepochopení či neochotě pochopit. Na portfoliu partnerů, stejně jako na změně postojů provozovatelů sociálních sítí k obsahu, který zprostředkovávají i na snaze o regulaci, je nicméně zřetelné, že společenská odpovědnost za informace a jejich celkový kontext nabírá na důležitosti.




2
Vytisknout
9922

Diskuse

Obsah vydání | 8. 9. 2020