Co kdyby televizní zpravodajství nechalo daleko více hovořit obyčejné lidi?

8. 9. 2020

čas čtení 5 minut
Důvodem, proč jsou lidi v ČR často rozčarováni postkomunistickou demokracií, je, že politikové je neposlouchají a dělají si léta jen to, co přijde vhod jim. K tomu přistupují i pražští novináři, kteří mají pocit, že jsou věrozvěsti, a musejí lidem vysvětlovat, jak všechno je. Co kdyby se novináři lidí víc ptali a dávali je do centra pozornosti svých reportáží? Pokusili jsme se o to v těchto dnech v Rozhovorech Britských listů interviewy s panem Lofem a paní Cinovou. Zdá se ale, že čtenáře osobní osudy lidí, které výrazně osvětlují zásadní aspekty života české společnosti, příliš nezajímají. Daleko více jsou fascinováni poněkud nesmyslnými  ideologickými konflikty různých politických kmenů. - Nebo ne? (JČ)

Představte si nový typ televizního zpravodajství, v jehož čele by byly události, které postihují obyčejné lidi v jejich komunitách, nikoliv žvanění moderátorů a reportérů ve studiu. Co kdyby se před kamerou začali objevovat normální lidi, prezentovaní jako lidské bytosti,  ne jen jako segmenty zpravodajské reportáže? A co kdyby lidi, kteří dělají zpravodajství, autenticky informovali o diverzitě v zemi, o níž informují, píše video editor deníku Guardian John Domokos. Pokračuje:

Pracujeme na experimentálním novém videoprojektu pro deník Guardian a hledáme lidi, kteří by chtěli svědčit o sociálních problémech, které postihují jejich život. Stavíme na mnohaleté zkušenosti, kdy se snažíme dělat novinářské video reportáže jinak, prostřednictví observačního, narativního přístupu, anebo informování o politice prostřednictvím hlasů obyčejných lidí, nikoliv politiků.


Tento přístup postupně proniká i do mainstreamových britských televizních stanic. Publicistický pořad televize BBC Newsnight vysílá ohromující narativní filmy o sociálních otázkách, totéž dělají v Channel 4 News, především prostřednictvím reportáží Waad al-Kateab ze Sýrie, (její slavný film For Sama, který dobyl svět, je ZDE) ale také v poslední době i v domácí problematice.

Autorita a odbornost reportérů je stále ještě důležitá - při vyhledávání témat, při ověřování faktů a při poskytování kontextu. Technologie natáčení a distribuce prošly doslova revolucí a to vedlo k tomu, že lidé nyní vnímají úplně jinak, co je důležité: jsou schopni být svým vlastním kameramanem i vysílatelem. Avšak televizní zpravodajství se za půl století skoro nezměnilo: moderátor sedí za stolem v obleku a uvádí "reportáže", které jsou velmi povrchní.

Částečně je to v důsledku nedostatku finančních zdrojů. Zaznamenat mocné lidské příběhy vyžaduje čas a peníze, ale protože "zpravodajství" je bestie, kterou je nutno krmit několikrát denně, peněz se nedostává a dobří novináři jsou nuceni publikovat zprávy na běžícím pásu. Avšak překážkou je i formát, který má dodat dojem vážnosti, známosti a objektivnosti.

Toto distancování se má na veřejnost silný dopad. Zpravodajství nevypadá jako skutečný život. Je to často jako něco, co se dělá lidem, nikoliv s lidmi. A novináři nedělají dost, aby zlidštili osoby ve zpravodajství. Jen se podívejte, jak novináři informovali o nedávné uprchlické krizi. Slyšeli jste někdy nějaký osobní příběh člověka, který utíkal z války?

Před pěti lety jsem natočil film, který mě osobně zcela změnil, píše John Domokos. Tento film, nazvaný We Walk Together, Jdeme spolu  , sledoval cestu stovek syrských uprchlíků, jak se vydali pěšky přes Maďarsko. Uprchlická krize byla tehdy všude v médiích, ale často i v sympatizujících reportážích byli uprchlíci ukazováni jako oběti a často dostávali pro své vlastní vyjádření jen několik vteřin času. Film We Walk Together ukázal, že nejenže to nejsou jen pasivní oběti, ale ukázal všechny ty věci, které nás činí lidmi - sdílené okamžiky něžnosti, humoru a naděje. Naprosto pozitivní reakce lidí, kteří se na ten film podívali, a - což je důležité - i těch, kteří se v něm objevili, měla velký dopad na to, jaký zastávám nyní názor na natáčení video reportáží.

Takže tohle je výzva k akci: Vyjděme ze studií do komunit. Využijme revoluce v technologii snímání obrazu k tomu, aby měli lidé aktivnější podíl na zprávách, jejichž jsou součástí. Otevřme své výrobní procesy, sdílejme část své moci a hledejme nové způsoby jak dát k dispozici svou novinářskou profesionalitu lidem, kteří chtějí vyprávět své příběhy.

Video reportáže jsou mocným nástrojem jak toto umožňovat. Využívat zkušenosti lidí, aby vyprávěli lepší příběhy, aby vznikla podpora veřejnosti pro boj proti chudobě a pro vytváření empatie. Videoreportážemi je možno přivést lidi dohromady, jak při natáčení, tak při promítání vzniklých filmů. Právě tak získáme znovu důvěru ve společnosti a překonáme její konflikty - a ten úkol je naléhavý.



0
Vytisknout
8993

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2020