Všichni extremisté nás ohrožují, ale skutečně bát bychom se nyní měli radikální pravice

8. 9. 2020

čas čtení 5 minut

V nynější situaci je boj proti radikální pravici bojem za záchranu liberální demokracie, píše Nick Cohen. Boj proti extremní levici je bojem za spravedlnost pro jednotlivce, jemuž je upírána svoboda vyjádřit své názory, aniž by poststalinští inkvizitoři požadovali, aby se přiznal ke svým ideologickým zločinům, nebo přijde o zaměstnání.

 

V nynější situaci je boj proti radikální pravici bojem za záchranu liberální demokracie, píše Nick Cohen. Boj proti extremní levici je bojem za spravedlnost pro jednotlivce, jemuž je upírána svoboda vyjádřit své názory, aniž by poststalinští inkvizitoři požadovali, aby se přiznal ke svým ideologickým zločinům, nebo přijde o zaměstnání.

Oba boje jsou zásadně důležité, avšak rozdíl v měřítku je tak obrovský, že sotva dává smysl je umisťovat do téže kategorie. Na rozdíl od extremních levičáků, Trump má moc ohrozit americkou ústavu. Zaplnil svou vládu svými kamarády a příbuznými a odsoudil desetitisíce Američanů k zbytečné smrti na Covid-19. Doufá, že se udrží u moci povzbuzováním ultrapravicového terorismu a zfalšováním voleb. Vzhledem k tomu, s jakým nadšením Trump a republikáni blokují obranná opatření proti globálnímu oteplování, jeho porážka není nutností pouze pro USA, ale i pro celé lidstvo.

Nepopírám, že levicový kulturní vliv je určitou formou moci, argumentuje autor. Jestliže vás vyhodí z univerzity nebo z nakladatelství, anebo vám začnou nařizovat, co smíte nebo nesmíte učit, je to moc, která vás může rozdrtit. Avšak politická moc schopná rozdrtit desítky milionů lidí je v rukou radikální pravice. A to nejen ve Spojených státech. Británie, Maďarsko, Polsko, Rusko, Indie, Turecko, Brazílie a Filipíny jsou demokracie, jichž se zmocnily vlády, které různou měrou pohrdají nezávislou kontrolou jejich moci a jsou rozhodnuty ponížit jakoukoliv instituci, která se snaží omezit jejich moc.

I když současní autoři rádi citují Hannah Arendtovou a George Orwella, rok 2020 není opakování třicátých let dvacátého století. S výjimkou venezuelské diktatury jsou všechna antiliberální hnutí, která ovládla demokracii, na pravici. Mezitím, sílící supervelmoc Čína sice opakuje stará maoistická hesla, ale Čína není jako bývalý Sovětský svaz. Ideologie, která pohání Čínu, je hyperagresivní nacionalismus, ne komunismus.

Nejblíže se k zkušenosti politiky slepé uličky třicátých let dvacátého století dostala Británie. Ve všeobecných volbách v prosinci 2019 tam byla volba mezi soutěžícími nepoctivostmi brexitérské pravice a corbynovské levice. Ať by voliči hlasovali pro jednu  nebo pro druhou stranu, zemi to mělo zničit. Od porážky Labouristické strany se však britská politická kultura pozoruhodně rychle změnila. Ultralevice je na odchodu a Labouristická strana teď vypadá, že by dokázala vládnout daleko kompetentněji než konzervativci, což není vůbec obtížné, vzhledem k tomu, že Johnson snížil laťku až na zem. V Americe demokraté odmítli hrát do rukou republikánů. K Trumpově viditelnému zklamání si vybrali Joea Bidena a Kamalu Harrisovou.

Ať je jakkoliv zlovolná, ultralevice neovládla centristickou levici na Západě s tak obrovskou intenzitou, s jakou radikální pravice zlikvidovala centristický konzervatismus. Labourističtí poslanci v Británii byli připraveni vzdát se své kariéry a bojovat proti antisemitismu a akceptaci totalitních myšlenek a režimů. Srovnejte to s USA, kde jen Mitt Romney a hrstka republikánů je ochotna riskovat svou kariéru a bojovat proti tomu, aby se Republikánská strana stala náboženským kultem vzývajícím Donalda Trumpa.

Britští konzervativci, kteří byli připraveni postavit se proti národní katastrofě vypadnutí Británie z EU bez dohody, byli buď z Konzervativní strany odstraněni Johnsonovou čistkou, anebo ze strany odešli v zoufalství nad volbami v prosinci 2019. Projevili odvahu, kterou ti, kdo přišli po nich, nemají. Za několik pár týdnů Británie zřejmě vypadne z evropskho trhu a z evropské celní unie a žádný konzervativní politik není ochoten promluvit ve prospěch národního zájmu.

Mlčení od pravice, která se stále ještě vychloubá, že prý věří v svobodu projevu, není omezeno jen na konzervativní poslance, jimž je Johnson schopen přímo uškodit. Týká se to celého konzervativního tisku, analytických institucí a intelektuálů. Jejich otrocká podřízenost dokazuje, že Johnson je daleko úspěšnější ve vnucování své ideologie na pravici, než byl kdy Corbyn ve své snaze vnutit konformnost levici.

Pokud by byl poražen Trump, kontrast bude jasnější. Konzervativci přesně píší o tom, jak politická korektnost způsobila, že se zhnusení voliči posunuli doprava. Vždycky ale  zapomínají, že platí i opak. Trump zničil Ameriku jako příklad, který svět následoval. Extremismus rodí extremismus. Když je americkým prezidentem otevřený rasista, veškerá opozice je legitimní a nejintenzivnější opozice se zdá být nejlegitimnější. Bojujme proti moci, která zosobňuje největší hrozbu, protože až bude extremní pravice poražena, bude daleko jednodušší vypořádat se s extremní levicí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
8921

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2020